Čekali jsme něco přes tři roky a byli jsme patřičně odměněni. Nový počin - "Nervák", jehož název J.A.R. ponechali na dohodě svých fandů, ať bude na kohokoli fungovat jakkoli, je ze všech myslitelných úhlů pohledu profesionální a dokonale odvedenou prací. Zjednodušeně by se dalo říct, že je klasickou deskou J.A.R., tedy alespoň v tom smyslu, že zasvěcenému nebude žánrová podestýlka, na které se zde pánové vyváleli, až tak nepovědomá. Nečekejme tedy podobně zásadní zlom, jaký vznikl mezi "Mein Kampfunk" a předposlední "Homo Fonkianz", ale spíš zdokonalení a posílení toho, co je pro J.A.R. typické.

"Nervák" je stejně tak perverzní jako "Frtka" nebo "Mydli to", stejně tak rozjetý jako "Mein Kampfunk", stejně tak jazzový jako "Homo Fonkianz"; skladeb, které by se nedaly přiřadit k některé z minulých desek J.A.R. - případně k Bártově "Illustratosféře" (její vliv je možná silnější, než by se dalo očekávat), je pomálu. Na jednu stranu je to příjemné, poslouchat nově poskládané a ještě propracovanější podoby toho, co už známe - ať je to v poloze soul-funkových hitů, které by se měly směle probít na špičky rádiových hitparád ("Brutek modelář"), nebo ostřejších kousků, jejichž drajv zvedá ze židlí a v rychlovozech sešlapává plyn k podlaze - "Hi-tech Vitamean". Na stranu druhou, představa, že by se zde objevilo více takových písní, které trochu - a dlužno dodat, že velmi mile - vyčnívají z toho, na co jsme u J.A.R. zvyklí ("Metamegamastítko" je recenzentův soukromý tip na skladbu roku), je dráždivá. Zejména pak v případě, že by podobné klenoty nahradily místa, která působí trochu "vatovitě", tím nejsou míněny táhlejší a pomalejší skladby, které na první poslech mohou lehce rozptylovat pozornost, ploužáky typu "Karambolage", "Dál a hloub" nebo "Idrísí" k atmosféře desky rozhodně patří - přes svou formální dokonalost některé písně (slovy například "Mato-Passé", nebo předcházející, možná až zbytečně estrádní "Náš klan") spíš cosi postrádají, snad je to přesvědčivost, vývoj, pointa...

"Nervák" je, stejně jako všechny předešlé desky, odrazem toho, jak v současnosti J.A.R. vypadají, co prožívají; už z tohoto titulu je jeho místo v diskografii kapely důležité a významné. To, že se usadili v jazzovějších rovinách, se kterými vyrukovali na minulém albu, to, že jejich tempo spíše zpomaluje a přibývá na důležitosti jednotlivých tónů, i to, že znovu pootevřeli vrátka drsnějšímu a ostřejšímu výrazivu ze svých začátků, je příjemné (nota bene při koncertech). Nezbývá než jen doufat, že při točení další desky J.A.R. už půjdou, jak si to nakonec pojmenovali sami, "dál a hloub věci na kloub" a nezůstanou "ztracený v okruhu svých vlastních cest".