Lenny, v tvém novém singlu "Enemy" slyšíme víc elektroniky, než u tebe dosud bylo obvyklé. Co tě k tomuto posunu vedlo?

Můj konkrétní cíl nebyl ten, abych zněla víc elektronicky. První demo písničky vzniklo zhruba rok zpátky, ale finální produkci jsem nakonec nechala na Ondrovi Fiedlerovi, který mi produkoval i desku "Hearts". Myslím si, že v jeho práci je světový potenciál. Přála jsem si, abychom se na tom singlu předvedli oba. Já jsem udělala svůj díl práce a ve zbytku jsem Ondrovi důvěřovala. Ve studiu jsme ale byli společně a vše probírali.

Řekla bys, že v rámci tvého snažení oslovit fanoušky v Evropě má takový současný zvuk větší šanci na úspěch, než měly písničky z alba "Hearts"?

Asi bych nad tím měla takhle uvažovat, ale moc mi to nejde. Hodně věcí dělám intuitivně, tak, jak mě baví. Ne vždycky se to musí potkávat s nejnovějšími trendy. Spoléhám na to, že když nezaujmu lidi svým autentickým já, nemá smysl hudbu dělat. Byla by škoda prorazit jako někdo jiný. Vždycky se budu snažit raději být autentická a svá.

Nicméně německý Universal, se kterým jsi loni podepsala smlouvu, bude asi tímto zvukem potěšen, vzhledem k tomu, že v Německu elektronická scéna kvete.

Německo je Mekka elektroniky, v Berlíně a dalších městech jsou přímo kořeny EDM. Ale rozhodně jsem singl nedělala s tím, že bych chtěla udělat radost Němcům. Naopak oni chvilkami sami nechápali některá moje rozhodnutí a divili se, proč například tlačím na nějakého konkrétního muzikanta. Hodně jsem narážela. Ale prosadila jsem si svoje. Například ohledně mixu jsme tak trochu soutěžili, protože oni udělali jiný, vyloženě taneční remix. Nad ním jsme se hodně dohadovali. Netvrdím proto, že je všechno sluníčkové. Ale pokud věřím, že moje myšlenka je správná, neuhnu z ní. Přece jen mě ještě neznají tak dobře po lidské stránce, což je podle mě také důležité. Ještě si nedokážou spojit mě jako interpreta se mnou jako člověkem. Myslím si proto, že sama nejlíp vím, co je pro mě nejlepší.

Podobným tématem se zabývá právě i singl "Enemy". V souvislosti s ním kritizuješ, že se dnes velké společnosti často snaží přetvořit autentického člověka v poslušnou figurku, která má spadat do nějaké škatulky. Zažila jsi to i ty?

Zažívala jsem to od začátku své kariéry a myslím si, že to budu zažívat až do jejího konce. Viděla jsem spoustu dokumentů s kapelami i sólovými zpěváky, například s Foo Fighters, Lady Gaga nebo Jennifer Lopez, kde se o tomhle tématu mluvilo. Například právě Jennifer Lopez říkala, že celou její kariéru se ji lidé snaží nasměrovat tam, kde by ji oni rádi viděli. Nejsem její posluchačka, ale v tomto ohledu jí úplně rozumím. Netvrdím, že se nenajdou případy, kdy to nemůže fungovat. Jsou interpreti, kteří sami nevědí kudy kam, a pak je třeba je trochu nasměrovat. Třeba Ondra Fiedler je v tomto výborný, stal se nejen producentem různých kapel, ale i jejich mentorem. Za sebe musím říct, že ne vždy vím, kam jít. Ale vždy vím, kam nejít.

Takže dáš na intuici...

Ano, poznám, když někdo řekne, že bych měla něco udělat, a nemám z toho dobrý pocit. Je ovšem úzká hranice mezi tím, aby člověk vystoupil z komfortní zóny a rozhodl se pro něco, co je správné udělat, a tím pocitem, kdy vím, že je to špatné. Snažím se tenhle pocit rozlišovat a zatím mi to snad jde. Na intuici vždycky dám nejvíc.

Jak ses naučila tomu tlaku odolat?

Jednoduše - řeknu si: Musím odolat tlaku. S českým Universalem spolupracuji už pět let, takže mě už dobře znají a jen tak je něčím nepřekvapím. Ale u Němců jsem viděla, že byli z některých mých reakcí vyloženě zaražení. Nejsem zvyklá, že někdo myslí za mě, že za mě něco odsouhlasí nebo natočí bez mého vědomí. Muzika je pro mě jedna ze životních priorit, bez ní bych neměla sebenáplň. Beru to natolik vážně, že rozhodnutí, která dělám v muzice, hodně ovlivňují můj život. Vnímám to tak, že když mi někdo narušuje mou vizi, ztěžuje mi život, brání mi v tom být svobodná. Tento pocit mě pak donutí k tomu si dupnout. Uvědomím si totiž, jak až špatné by to mohlo být, kdybych dala na rozhodnutí lidí, kteří mi nerozumí. To jsou věci, které řeším neustále, a myslím si, že ještě řešit budu

Další rovinou singlu "Enemy" je soupeření, rivalita v hudbě. Setkáváš se s tímto jevem na české scéně?

Setkávám se spíš s různými informacemi, které se ke mně donášejí, aniž bych se o ně zajímala. (smích) Dostávají se ke mně zprávy nejen o mně, ale i o dalších lidech typu "tenhle udělal tohle", "tahle nesnáší tuhle"...

…takže klasické klepy.

Přesně tak! A nejenom, že je nechci slyšet, ale ani sama nemám pocit, že bych s někým soupeřila. Možná jsem až moc velký sluníčkář, ale přijde mi moc hezké přijet na festival, tam se setkat s dalšími interprety, vidět jejich koncert a jak fungují. Nestojím o to tam s někým stát v koutě a špitat mu do ucha. Přijdu si dost svobodná na to, že můžu mít názor, jestli je ta muzika dobrá, nebo špatná, jestli se mi líbí, nebo ne. Ale jinak u mě nad nějakými pomluvami vždycky vítězí muzika. Jenže se s tím setkávám. Také proto o tom píšu. A myslím si, že ve světě to není jiné. "Enemy" je totiž písnička inspirovaná dokumentem o deseti úspěšných zpěvačkách, mezi kterými vře rivalita. Na člověka to pak působí, jako by hudba byla nějaký závod. Tak to podle mě ale nemá být, každý interpret je přece úplně jiný.

Na koncertech jsi před časem začala hrát další novou skladbu, která má až filmový nádech. Bude tedy mít chystaná druhá deska znovu pestrý žánrový rozmach?

Ráda bych se zbytečně nesvazovala nějakými pravidly. Ale zase nechci, aby to bylo tak strakaté, že to bude pro lidi až nepochopitelné. Také proto zatím nechci určovat žádné přesné termíny vydání. Až mi bude připadat, že je repertoár připravený a dává mi jako celek smysl, teprve pak si budu moci naplánovat, kdy s deskou půjdu ven. Baví mě zkoušet vplouvat do různých žánrů. Srdcem jsem rockerka a poslouchám tuhle muziku z devadesáti procent, takže se tam její vliv musí odrazit. Ale na druhou stranu písničky skládám na piano, což není prototyp rockového nástroje. (smích)

Plánuješ do koncertního setu zařadit i nějaké další novinky?

Chtěla bych. Desku sice plánuji vydat teprve v momentě, kdy bude připravená, jenže písničky vznikají ve chvíli, kdy něco cítím a něco prožívám, protože si je sama píšu. A nechci pak za tři roky říkat: "Tohle jsem prožívala před třemi lety..." Na koncertech na podzim a v zimě tedy určitě nové věci zazní.

Budeš singl "Enemy" propagovat v Evropě pomocí rádiových rozhovorů či různých promo akcí, jako tomu bylo třeba se singlem "Hell.o"?

Zrovna se chystám do Milána, kde mě čeká setkání s novináři z různých koutů světa. Pak vyrazím na turné se zpěvačkou Bryde po Německu, s kapelou jí budeme předskakovat. Beru to tedy po krůčcích. Nerada bych strávila všechen čas tím, že budu někde něco promovat, chci taky ze života něco mít. Muzika je pro mě sice velké sebenaplnění, ale nechci, aby mě to převálcovalo.

Na přelomu listopadu a prosince tě čekají čtyři velké samostatné koncerty. Máš už představu, jak budou zhruba vypadat?

Myslím si, že ponesou linku a image písniček z nového alba. Určitou podobu už tedy v hlavě mám. Ale zatím nedokážu konkrétně říct, jaké tam bude vybavení, světla ani jakou to bude mít formu. Zvažuji, jestli to bude klasické představení rozkouskované na písničky, nebo bude celou show provázet nějaká dějová linka. Ráda bych spolupracovala se stejným týmem, s jakým jsem pracovala třeba na koncertech v Roxy. Ty se podle mě moc povedly, třeba Matyáš Vorda z Mandrage připravil úžasné projekce. Navíc je to strašně skromný člověk, dělá to jako jeden ze svých koníčků.

Když jsi před pár lety začínala, charakteristické pro tebe byly melancholické písničky u piana. Dovedla sis tehdy představit, že by ses dopracovala až do velké haly, jako je třeba Forum Karlín?

Vždycky jsem si to přála, ale nemyslela jsem si, že vůbec takovou možnost mám. Když mi bylo osmnáct, představovala jsem si, že budu třeba příštích osm let studovat a působit v cizině a pak mi možná přijde nějaká nabídka a začnu vystupovat. Všechno se ale odehrálo mnohem rychleji. Jsem dnes za tuhle posloupnost ráda, protože mi dává cenné zkušenosti. A pocit, když je nějaký koncert vyprodaný, je pro interpreta jeden z vůbec nejvzácnějších.

Musela jsi ale projít i určitým vývojem. Kdybys zůstala pouze v klidné poloze u piana, na haly by to asi nebylo, že?

To určitě ne. I když jsou zpěvačky jako Norah Jones nebo Tori Amos, které mám i já sama ráda. A chodí na ně hodně lidí. Mě by ale asi nebavilo zůstat celý koncert jen v této jedné poloze. Nechám se sama překvapit, kam se v dalších letech posunu.