Vzhledem k tomu, jak krátké bylo poslední evropské turné Davida Gilmoura, se asi nedá příliš očekávat, že by k nám legendární kytarista a někdejší Watersův spoluhráč z Pink Floyd ještě někdy zavítal. To bývalý baskytarista a po odchodu Syda Barretta také zpěvák a hlavní mozek kapely Prahu pravidelně do svého programu zahrnuje a letos tak učinil dokonce dvakrát.

Vzhledem k nové desce sice tentokrát absentoval klasický program spočívající ve stavbě a následné destrukci zdi z alba "The Wall", které už příští rok oslaví čtyři dekády od vydání, i tak bylo ale na dvě poloviny rozdělené představení plné zážitků.

Waters hrál bez předskokana, na osmou hodinu avizovaný start ale posunul o celých pětadvacet minut. Na projekci sice celou dobu běželo téměř statické video zabírající děvče čekající na pobřeží, v hale se ale stále ještě svítilo. Když koncert konečně odstartoval skladbou "Breathe", nešlo si nevšimnout faktu, na nějž se sice často nadává, málokdy se však chválí. A sice excelentního zvuku.

Hudba, která potřebuje, aby v ní byl jasně a čistě znát každý tón, neboť ji její fanoušci mají rozebranou až na molekuly, šla ve vysočanské hale slyšet nádherně a bez jakýchkoliv nečistot. Navíc byly reproduktory umístěny takřka po všech stranách haly, takže když například na konci "One Of These Days" mělo ze strany haly zahřmít jako při bouřce, člověk z toho zvukového efektu srovnatelného například se zvukem Dolby Atmos v multikinech málem dostal strach, jak reálně to znělo. Klobouk dolů.

Naopak nepříliš šťastným rozhodnutím bylo neuspořádání místa ke stání k sezení, neboť u takto dlouhého koncertu s hudbou, která je pomalá, přemýšlivá a atmosférická, to stejně na nějaké poskakování nebylo.

A zatímco první polovina koncertu byla vzhledem k obrovské projekční stěně a početné doprovodné kapele, v níž nezanedbatelnou úlohu hrálo duo vokalistek, zaměřená spíše na vnímaní vytříbené muzikantské geniality zúčastněných, ta druhá byla více show jako taková.

Úvodní část uzavřely hity "Wish You Were Here" a "Another Brick In The Wall", v níž ikonickou scénu s Watersem předvedlo také dvanáct dětí navlečených do oranžových vězeňských mundúrů, z nichž se na jejich hrudi objevil nápis "Resist" ("Vzdoruj").

Po dvacetiminutové přestávce, jejíž konec opět excelentně ohlásily policejní sirény, ze stropu začala sjíždět gigantická konstrukce s obrovskými projekčními plátny po stranách, která pomyslně rozdělila diváky v prostoru na stání na dvě poloviny. Na ní se se svými čtyřmi komíny a létajícím prasetem zjevila elektrárna Battersea, jež tvoří obal alba "Animals" (1977).

Ale nejen to. Skladbu "Pigs (The Three Different Ones)" o všech třech dějstvích, která vznikla na základě knihy "Farma zvířat", doplnila projekce tvrdě kritizující a zesměšňující Donalda Trumpa. Americký prezident tak byl vykreslen jako prase s lidskou hlavou, jako řvoucí mimino nebo jako majitel miniaturního penisu. Znepokojující záběry se střídaly s kontroverzními citáty, jako například: "V mém těle není jediná rasistická kost," "Kdyby Ivanka nebyla má dcera, randil bych s ní," nebo: "Dobří lidé nechodí do politiky." Do toho kolem celé konstrukce létalo dronem řízené nafukovací prase, na jehož boku se opět skvěla hlava Států, a celé to zakončil obrovský český nápis "Trump je prase".

Autor nejvýdělečnějšího turné sólového umělce v historii ale útočil a kritizoval pomocí zneklidňujících záběrů i nadále. Kromě celé řady dalších světových lídrů ukazoval také extrémní chudobu a iniciativu Black Lives Matter a v jediném momentu, kdy promluvil k publiku (nepočítáme-li oznámení o přestávce), zmínil, že bychom se sice mohli bavit o tom, jak on miluje nás a my jeho, ale že je důležitější zmínit, že když odpoledne letěl nad Českou republikou, viděl mír. A že je potřeba si uvědomit, že celá lidská rasa pochází původem z Afriky, a tak jsme si rovni a měli bychom se starat jeden o druhého. Celé vystoupení tak nakonec nestálo jen na hudbě, ale i na jasných názorech a ne vždy úplně příjemném sahání si do svědomí.

Závěr koncertu patřil omamné laserové výpravě, která umožnila rekonstrukci asi nejslavnějšího obalu rockové historie v podobě barevného trojrozměrného jehlanu, jenž upomínal na desku "The Dark Side Of The Moon", a hitu "Comfortably Numb". Potvrdilo se tak, že když se legendární dílo spojí s moderními technologiemi a jednoznačnými myšlenkami, může vzniknout něco nadčasového. Něco, co má potenciál promluvit jak k letitým fanouškům, tak k mladé generaci. A za to si Roger Waters a jeho tým zaslouží obrovský obdiv.