Lehká teatrálnost je repertoáru Barbory Polákové vlastní, postavila na ní i dva své největší hity "Kráva" a "Nafrněná". Jenže čeho je moc, toho je příliš. Zatímco na nové desce "ZE.MĚ" se zdá, že zpěvačka se v tomto ohledu zklidňuje, koncert to bohužel nepotvrzuje.

Poláková nastoupila na pódium za zvuku písně "2-8-5", půdu jí připravila zdatná kapela i neméně šikovní vokalisté, na které se mohla v průběhu celého večera spolehnout. A protože její písničky jsou napsány v rámci popu rafinovaně a přitom efektivně, aby jejich interpretace nevyžadovala žádný velký hlas ani rozsah, bez potíží je uzpívala.

O to větší škoda, že její projev je posouval do zbytečně dětinské roviny. Když Bára v každé druhé písni hopsá po pódiu, nasazuje americký úsměv a šije sebou jako poťouchlá školačka, člověku se honí hlavou, zda v ní opravdu tak vřou emoce, nebo si s diváky jen hraje. Její písničky sice v albové podobě obvykle vyznívají vesele a jejich poetika místy hraničí s infantilností, díky skryté pointě se ovšem většinou zhoupnou na tu vkusnější stranu. Není proto nutné je na koncertech degradovat na úroveň dětské besídky.

Bohužel v podobně rozjuchaném duchu pojala Poláková i samotný křest desky - respektive křty. Pozvala si totiž hned několik hostů, kteří její album polili šampaňským nebo ho oblažili sprchou konfet. Patřili k nim Marie Štípková, Martha Issová nebo Lukáš Kadeřábek ze Supraphonu. Vyvolávala je přitom pomocí mikrofonu, který jí zkresloval hlas, což mělo být zřejmě humorné, ale vyznívalo to spíš trapně. Album viselo ze stropu Lucerna Music Baru, takže každé jeho přitáhnutí k právě příchozímu (nebo spíš přitančícímu) hostu se jevilo jako číslo z televizní estrády.

Ještěže všechny tyto teatrální prvky alespoň trochu vyvažovaly samotné skladby. V kontextu koncertu výborně zafungovalo "Ego", jehož dramatičnost dobře rozčísla jinak spíše rozvernou náladu večera. Pochvalu si Poláková zaslouží za to, že ač šlo o klubový koncert, neváhala si přizvat i smyčcový soubor a část dětského sboru, aby mohla songy z nové desky přehrát v kompletní podobě.

Písně "Kdyby", "Sami dva" a "Na potom" s doprovodem smyčcového Unique Quartetu patřily k nejhezčím momentům vystoupení. Poláková v nich navíc nasadila serióznější tvář, takže si člověk aspoň na chvíli nepřipadal jako na koncertě Katy Perry pro chudé, ale mohl se hlouběji zaposlouchat do podstaty skladeb. Snad jen do emotivní balady "Sami dva" vnášela až příliš patosu - pro její vyznění vůbec není třeba dramaticky rozhazovat rukama a tvářit se tak utrápeně. Civilní podání by jí naopak slušelo víc.

Dětský sbor vypomohl v aktuálním singlu "Vono", v jehož textu Poláková nakulminovala všechnu slovní vatu. Slůvka "jakoby - vlastně - jakoby - relativně přesně" s ní ochotně zpívali i diváci. Lépe ale účast dětí zafungovala ve skladbě "Těsně před koncem", jedné z nejpovedenějších na novém albu, která zahájila přídavkovou část. Barbora se v ní zamýšlí nad závěrem lidského života i nad tím, co následuje po něm.

V přídavcích znovu došlo i na "Vono" a "2-8-5", což nebyl dobrý dramaturgický tah. Zmiňovali to již recenzenti po prvním - sobotním - křtu, ovšem zpěvačka opakovala stejnou chybu i podruhé. Když už nechtěla končit předvídatelně "Nafrněnou", která zazněla již zhruba v polovině koncertu, mohla sáhnout po písních, které během setu ještě neodehrála. Tohle se opravdu nepovedlo.

Nutno ale podotknout, že publiku, ve kterém převažovaly ženy středního věku, to nevadilo. Naopak se zřejmě bavilo dobře, protože se od něj Barbora Poláková dočkala ohlušujícího potlesku. A když se na diváky v závěru snášely konfety, smáli se od ucha k uchu. Možná by ale přece jen příště mohla zpěvačka na vstupenky nechat napsat, že kromě koncertu zahrnuje její vystoupení i divadelní představení.