"Hlavně to napiš rychle," řekl mi šéfredaktor, když jsme se v lednu domlouvali na tom, že dám dohromady pár vět o nové desce mého velkého oblíbence Glena Hansarda. Nebojím se to přiznat, irský bard už několik let patří mezi mé nejadorovanější písničkáře vůbec a na "Between Two Shores" jsem se upřímně těšil. Vytahovat všechny skladby z minulosti, a tedy i důvody, proč právě k němu chovám téměř nekritický obdiv, nemá smysl, zmiňme proto aspoň brilantní dílo "Her Mercy" z minulé desky "Didn't He Ramble" jako jeden příklad za všechny.

Recenzi na třetí sólovou kolekci ale nakonec čtete až teď v dubnu. Proč? Jednoduše proto, že jsem po prvotním rozčarování doufal, že se to s dalšími poslechy zlepší, a bylo mi proti srsti rovnou napsat, že aktuální deska za moc nestojí, protože se mi tomu prostě nechtělo věřit. Chce to čas, hlubší analýzu, přeložit si texty, trochu si na to zvyknout, namlouval jsem si. Jenže ani to nepomohlo.

Majitel děravé kytary se totiž na "Between Two Shores" točí v kruhu. A to jak hudebně, tak textově. Na první poslech zní samozřejmě stejně jako vždycky - prim hraje akustická kytara, kterou dle potřeby doplňuje klavír, bicí, smyčce a další nástroje, včetně jeho nezaměnitelného hlasu. Vykřesat z nich ale podobnou parádu jako už zmiňovanou "Her Mercy" nebo jí podobné, zdařile vygradované kusy, už ale tak snadné není. Nejblíže tomu je "Your Heart's Not In It" coby vrchol alba, kde Oscarem oceněný zpěvák pěje o tom, jak se na něj dá spolehnout a ať se k němu jeho dívka přestane otáčet zády, zatímco ho u toho podporuje ženský sbor. Je ale obrovská škoda, že výtečně rozjetá věc ve své druhé půlce skončí tak náhle.

Jinak se ale podobné ovace skládají těžce, protože co jsme na minulé studiovce označovali za vatu, to tady tvoří hlavní chod. Například tak jalový singl jako "Roll On Slow", v němž se za tři a půl minuty hraní si na E Street Band a opakování mantry, že písničkář přece musí jít dál, nestane vůbec nic zajímavého, zpěvák ještě nenahrál. Totéž platí pro poklidnou skladbu "Lucky Man" nebo křehčí baladu "Wreckless Heart", kde už si Hansard téměř pobrekává. V souvislosti s tím je ale určitě ještě důležité zmínit, že většina nových písní není vlastně tak úplně nová. Pocházejí totiž vesměs z nahrávacího studia v Chicagu, kam se s nimi zpěvák vypravil před pěti lety, zaznamenal je a pak na ně v podstatě zapomněl.

Ono vůbec stojí za to vzít si všechny ty velké a malé příběhy a témata nejen z minulých sólovek, ale i z dob The Frames a přiznat si, že ve srovnání s nimi vyznívá nová nahrávka velmi monotematicky. Jakási hlavní myšlenka, tedy přestat se trápit a jít v životě dál, se totiž v různých variacích objevuje téměř v každé písni. Hledat tedy potom argumenty, kvůli nimž by se na album dalo nahlížet pozitivně, dá docela práci.

Ocenit, že se Hansard nesnaží být za každou cenu moderní a zůstává staromilcem? Přiznat zásluhy z minulosti a pochlebovat už jen ze setrvačnosti? Vracet se k fantastickým koncertům a doufat, že na nich čerstvým přírůstkům do diskografie vdechne nový život? Srovnávat ho s mladou pop-folkovou generací, z níž po více než dvaceti letech na scéně snadno vyjde jako vítěz? Ano, asi by se to dalo použít. Při takovýchto úhlech pohledu mu i nudné cajdáky plné klišé jako "Why Woman" nebo "Movin' On" mohou zajistit alespoň lehce nadprůměrné hodnocení. Nic to ale nemění na tom, že "Between Two Shores" je jeho nejslabší sólová deska a důvodů se k ní vracet mnoho není. Bohužel.