Jmenují se Thomas Wynn & The Believers a jsou z Orlanda na Floridě. A i když začínali s dvacetiminutovým zpožděním, bylo dobře, že je nikdo neusekl předčasně. Zhruba půlhodinový set pro publikum, jehož majoritu tvořili převážně pánové v pokročilém věku a staromilci, byl totiž přesně tím, co těmto posluchačům dělá dobře. Frontman by sice díky svému úžasnému, silnému hlasu a kytarovým sólům mohl fungovat i samostatně, jelikož si ale, snad po vzoru žánrově blízkému Bruci Springsteenovi, kolem sebe postavil pořádnou kapelu, bylo na co koukat i co poslouchat.

Aranžérsky pestrým skladbám nechyběla ani foukací harmonika, oldschoolově znějící hammondky a Wynnova sestra figurující jako doprovodná zpěvačka, všechno dohromady tak tvořilo pevný, jistý a bohatý zvuk. Vrchol v podobě vygradované a obrovsky procítěné "Atlantic City" právě od The Bosse zvedal chlupy na těle. Označit je jen za předskokany by bylo neuctivé, toto byl koncert, který by klidně obstál i sám o sobě. A hlasitě skandující publikum to poznalo.

Také The Temperance Movement začínali se zpožděním oproti na Facebooku avizovanému harmonogramu a to dokonce o celých čtyřicet minut. Co za tím vším zdržováním stálo, těžko říct, je ale férové poukázat na to prstem a kritizovat to, protože chudáci mimopražští pak museli na noční spoje a vlaky utíkat předčasně a závěr celého večera tak sledovala o dobrou třetinu chudší skvadra fanoušků.

Koncert jako takový byl ale výborný. Kapela, u níž je malý zázrak, že vůbec přijela, protože množství jejich příznivců zatím není příliš velké a i po vydání třetí desky ji lze ještě stále považovat za mladou a nadějnou, hrála s energií, razancí a suverenitou. Rock, kterým se prezentuje, čerpá od ikon jakými byli Led Zeppelin nebo Lynyrd Skynyrd, ze současných formací jim mohou konkurovat třeba Rival Sons nebo The Temper Trap.

Od úvodní "Caught In The Middle" do toho zejména frontman Phil Campbell skočil s velkou vervou a i na malém prostoru rozpoutával takové taneční a sebou házející párty, že byl div, že zároveň stíhal i včas a přesně zpívat do mikrofonu. A nepolevil až do konce. Místa na pauzy mezi písničkami nebo promluvami k publiku bylo minimum, na o moc víc než české "Děkuji!" nebyl čas.

Zpěvák se čepířil jako páv, v "Ain't No Telling" se div nerozskočil radostí, jak byl nadšený, že může mlátit do tamburíny a když už měl v ploužáku "Another Spiral" zpomalit, zdálo se, že je mu to samotnému proti srsti. To však neznamená, že by mu balady nešly. Naopak podobně jako na studiových nahrávkách patřily k tomu nejlepšímu, čím se The Temperance Movement mohou prezentovat.

A když po všech těch řezavých a skočných vypalovačkách v závěru na španělku špičkově vystřihnul titulní skladbu "A Deeper Cut" a v přídavku ještě překvapil číslem zpoza miniklavíru, nezbývalo než uznale pokynout. Bude velmi zajímavé sledovat, jak moc se jejich posluchačská základna po právě probíhajícím turné s Rolling Stones rozroste, už teď je ale jasné, že se jménem The Temperance Movement musíme do budoucna počítat.