Emeli Sandé má ale na rozdíl od Adele tu smůlu, že beznadějně vyprodané haly nemá všude. Tedy, mívá je převážně v domovské Británii a vůbec v hudebně vyspělejším světě. V Praze, snad kvůli nižšímu počtu veleúspěšných hitů, jejímu ohromujícímu výkonu ale přihlížela O2 arena zaplněná bohužel jen na ploše uzpůsobené k sezení a ochozech v prvním patře. Přitom by si zpěvačka jejího formátu zasloužila víc. Mnohem víc.

Úvodní půlhodinka patřila naší Lenny, která pět minut ztratila při technických obtížích s nefunkčním mikrofonem, a i když bylo její obvyklé vystoupení nejspíš kvůli požadavkům managementu hlavní hvězdy osekáno o jindy užívané konfety, dým a vůbec show jako takovou, i tak dokázala zaujmout a svůj chraplák publiku prodat.

V její kapele se kromě kytaristy a producenta Ondřeje Fiedlera a bubeníka Adama Vychodila nečekaně jako druhý kytarista zjevil i Marcel Procházka z No Distance Paradise, kousky jako "Stranger", "Bones" nebo hitové "Hell.o" ale beztak stály především na hlavní protagonistce. Ta si tentokrát na rozdíl od svých roztrhaných černých džínů vzala, snad aby lépe zapadla, dlouhou sukni, být za dámu se jí ale podařilo spíše jen tak na půl. Je na to totiž až příliš mladá a plná energie, a jak se brzy ukázalo, posedávat celý koncert za klavírem není nic pro ni. Novinku "Maneater" (snad až příliš podobnou vlastní písni "Ghosts") z chystané druhé desky už tak prožívala naplno a běhala po pódiu tam a zpátky jako obvykle.

Ani Emeli Sandé neměla prakticky žádnou show a veškeré rozptýlení tvořila její desetičlenná kapela. Vadilo to ale málokomu. Na scénu nastoupila v černých šatech, které překrýval pestrobarevný extravagantní kardigan. A jako by tím nevědomky jen podpořila to, o čem zpívá. Na povrchu nablýskané a špičkově vyprodukované písně totiž ve svém nitru skrývají spoustu bolesti a temnoty, z níž se těžko dostává ven.

Někdejší studentka neurovědy zpívala většinu času se zavřenýma očima a tváří zkřivenou expresivními výrazy, přesto nenudila. Naopak. Jako by zpívala celým tělem. Jako by ty emoce, ještě poměrně nedávno zjitřené rozvodem po pouhém roce manželství, musely ven. A nejen ty osobní, které se dotýkají jí samotné, jak zpívala v úvodní "Hurts", ale také ty od všech ostatních kolem.

Od žen bojujících s rakovinou prsu. Od všech těch, kteří bojují za rovnoprávnost. Od lidí nakažených virem HIV, k nimž má jako dcera učitele pocházejícího ze Zambie mnohem blíž než jiní. Natočila o tom ostatně africkou rytmikou vyšperkovanou píseň "Wonder", která taktéž zazněla. Těm všem se konstantně snaží pomáhat. A v jejím silném, avšak zároveň plačtivém hlase to šlo všechno slyšet.

Nezapomínala ale ani na ty, kteří pomohli ke slávě jí samotné. Ať už to byli Rudimental ve skladbě "Free", Janis Joplin jakožto velký vzor nebo Naughty Boy, jehož můžeme považovat za jejího nejdůležitějšího objevitele, v už zmiňované "Wonder".

Nejvíce parády ale i díky vše přehlušujícím bubnům nadělala, až když jí byl přistaven klavír. Balady "Clown" a "River" tak kromě občasných perkusí doplnil především její vroucný hlas, který byl naplněn obrovskou dávkou něhy, což je spolu s neméně vydařeným duetem "Beneath Your Beautiful" s vokalistou povýšilo na vrcholy vystoupení.

Alespoň čestnou zmínku by si ale zasloužily také písně "Lonely", "Breathe Underwater" nebo vůbec první singl "Heaven". Těžko ale vybrat jen jednu, sama skotská rodačka při svých proslovech k publiku téměř každou skladbu doprovodila úvodem o tom, že právě tato věc je pro ni velmi důležitá.

Bez ohledu na drobné mušky je ale nejdůležitější fakt, že k nám hvězda jejího formátu vůbec přijela. A my tak mohli být přítomni nejen roztancované hale při "Next To Me", ale i snad jedinému opravdovému rozčarování večera při zjištění, že s sebou dávná předskokanka Coldplay nevzala také stánek se suvenýry. Takové tričko s jejím jménem na zádech by se po takovém koncertě nosilo s velkou hrdostí.