Ostatně - on celý ten nedělní koncert měl spíše parametry recitálu klasické hudby. Prostředí, opuštění jazzových nástrojů i původního programu, který měl představit blížící se Mehldauovo album variací na "Dobře temperovaný klavír" Johanna Sebastiana Bacha. To se nakonec nepotvrdilo, Mehldau se v Brně rozhodl dostát své pověsti zručného improvizátora, pro kterého je výchozí skladba jen odrazovým můstkem a prostorem pro nekonečné hraní (si).

Mehldau zahajoval i končil improvizovanými kusy, mezi ně znovu skládal k nepoznání na prvočinitele rozebrané skladby jiných autorů, mimo jiné od Colea Portera nebo beatlesovské "And I Love Her" a "Fool on the Hill". Mehldau je mistr invenční improvizace a variací na dané téma. Obě skladby The Beatles jsou toho jasným důkazem: Z první zmíněné napřed vypreparoval čtyřtónový riff, který pak doplňoval melodickými úryvky, které často ani nedotahoval do konce. Podobně u "Fool on the Hill" přesazoval melodické úseky na různá místa - a posluchač jen dumal: Odkud já to safra jenom znám? Mehldau tyto kousíčky doplňoval často velmi rychlými tónovými řadami, jeho pravá ruka se takřka nezastavovala. Na okřídlené mozartovské příliš mnoho not však nebylo ani pomyšlení. Žádná pasáž nebyla zběsilým úletem beze smyslu, všechno promyšleně drželo pohromadě.

Mehldau s publikem komunikoval téměř výhradě pomocí hudby. Jediný proslov zazněl před poslední skladbou, jinak byl klavírista zcela soustředěný na svou hru. Často hluboce předkloněný nad klaviaturou či otočený do zadní stěny sálu pečlivě promýšlel, kam se jeho hudební kroky budou dál ubírat.

A publikum doslova uhranul, dlouhé potlesky mezi jednotlivými skladbami, závěrečný opakovaný aplaus ve stoje i hned tři přídavky budiž důkazem. Brad Mehldau je velká hvězda i velký mistr svého řemesla. V Brně zároveň předvedl další část své osobnosti, velkou skromnost.