Marika Hackman je jméno, které se vyplatí si zapamatovat. A není to jen tím, že na novinku hlavních hvězd nedělního večera v dlouho dopředu vyprodaném Foru Karlín nazpívala vokály v písních "Warm Foothills" a také "Last Year", které si s kapelou těžko říct proč naživo nezazpívala.

I přesto ale pětadvacetiletá přítelkyně Amber Bain, zpěvačky z jednočlenné kapely The Japanese House, hrála svůj melancholický indie-pop s folk-rockovými přesahy, který by se neztratil na festivalu typu FM4 Frequency v brzké odpolední hodině tak přesvědčivě, že jste měli chuť pustit si její tvorbu i po návratu domů. A to se každému předskokanovi nepodaří.

Navíc už stihla předkakovat Lauře Marling, zná se s The Big Moon i Wolf Alice a její kamarádka z dětství je modelka Cara Delevingne. Kontakty tedy má na správných místech a samostatný klubový koncert v Praze už by tak měl být samozřejmostí.

Alt-J vylétli ke hvězdám krátce po vydání svého dodnes nepřekonaného debut "An Awesome Wave" z roku 2012 a od té doby jsou stále větší a větší. A to dokonce i u nás, kde kapely jejich typu a kvalit stěží zaplní Lucerna Music Bar. Třetí česká zastávka už se ale konala ve Foru Karlín, což by sice na jednu stranu zasloužilo smeknutí klobouku před domácími posluchači a také promotéry, kteří koncert chytře oznámili hned po jejich poslední zastávce na Colours Of Ostrava, při pohledu na soupisku koncertů, kde třeba ve Vídni před pár dny už hráli v tamní obdobě naší O2 areny se ale vracíme zase zpátky na zem a k odvážnému snění o lepší budoucnosti.

A snít se dá i u jejich hudby. Tedy v případě, že nebudete vnímat jejich spektakulární světelný park složený z obrazovek i několika řad sloupů, jenž vytvářely v úvodní "Deadcrush" jakýsi hypermoderní ekvalizér, zatímco třeba v "Something Good" posouvaly svými dynamickými změnami při každém přechodu z jedné části písně do druhé audiovizuální zážitek na další level. Podobné ztvárnění scény už jsme u nich viděli v minulosti, tentokrát to ale zase bylo větší, blyštivější, efektivnější a prostě obecně lepší.

Bohaté aranže a až orchestrální doprovod neobvyklých antihitů kapely, kterou škarohlídi s despektem podsouvají všem těm "introvertním klukům a holkám s hranatými obroučkami brýlí", však vytvářely vlastní svět. Lepší svět. Pandoru, z níž se vám nebude chtít dostat ven.

Když se sálem rozezněla "Nara", unášelo to vlnící se posluchače do exotických krajin, jakmile hrálo "Tessellate", jenž přezpívala i Ellie Goulding, snové světy se proměnily ve vesmír plný dobrodružných cest, z nichž by se i Hanu Solovi protočily panenky.

Koncert, u něhož jste vlastně nechtěli, aby na vás trio muzikantů mluvilo a vytrhlo vás tak z imerze, dokládal svou výjimečnost nejen několika posunky, z nichž okamžite pročíslo halu sborové zpívání songu "Matilda", ale také fakt, že pánové z Oxfordu jsou natolik výjimečnými umělci, že mohou do setlistu zařadit jako regulérní položky také dvě intra a i tak z nich bude mít návštěvník působivý hudební zážitek.

Alt-J nemají mnoho písní, u nichž můžete dát ruce nahoru, optimisticky znějící "Dissolve Me" spolu s kytarovým singlem "Left Hand Free", jenž vystřídal okouzlující "Taro" s geniálním instrumentálním refrénem, jaký dle reakcí v sále milují nejen redaktoři musicserveru, byly ale povznášejícími momenty, kvůli nimž se do Karlína stálo za to vypravit.

A co teprve "3WW", coby nejsilnější zástupce z novinky "Relaxer", jenž v pasážích, které patřily tesknému klavíru smáčel oči dojetím? Tak bezbřehé hudební nádheře bylo těžké odolat. Proto až vám zase bude někdo tvrdit, že dneska už přece dobrá muzika nevzniká, protože všechno už bylo napsáno v sedmdesátkách, pusťte mu Alt-J. Formaci, o jejímž únorovém koncertě by sice bylo vzhledem k datu hodně odvážné mluvit jako o koncertě roku 2018, můžeme ho ale v letošním roce alespoň označit za ten dosud nejlepší.