Zatímco úvodní píseň "Poruba" může hudebním podkladem leckterého posluchače překvapit, zbytek novinky se nese v tradičním duchu bardovy tvorby s klidným, málokdy výbojným vokálem, harmonikou či klavírem. Titulní píseň vyčnívá, ať už oním až rádiovým podkladem, tak i přímým osobním vzpomínáním na autorovo mládí, které prožil právě v ostravské lokalitě zvané Poruba. V textu provází svého posluchače životem a střípky vzpomínek, kterého ho s rodným místem pojí. Vše podává s láskou, něhou a nezpochybnitelnou přesvědčivostí.

Do minulosti se písničkář vrací i v písni "Sako ze sametu", kde jak název napovídá, se vrací do revoluční doby. O politiku se tu ale neopírá, spíš si pohrává s atmosférou naděje a jedinečností okamžiku. Třetí exkurzí do minulosti je odlehčenější "Tři rohy penalta", kde Nohavica úsměvně porovnává současný profesionální fotbal s tím, který hrával na hřišti jako dítě. Znovu tu dokazuje, s jakou obdivuhodnou schopností umí skrze zdánlivě jednoduchý text přenést posluchače do požadovaného prostředí a doby.

Jak už to u písničkářů bývá i Nohavica má své odpůrce, kterým oponuje prostřednictvím své nejsilnější zbraně, a to písní. Ve skladbě "Lžou mi do očí" je slyšet jistá hořkost, pramenící zřejmě z některých útoků na jeho osobu. Podobně může vyznít i jeden z nejvýraznějších momentů nahrávky, "Nájezdníci", kde se pouští do glosování současné společenské (uprchlické) krize.

Za jeden z vrcholů lze spatřovat milou, zasněnou skladbu "Raz, dva, tři", kde krásně porovnává každodenní lidské starosti s volností orlů a sokolů. A ač je "Poruba" především niterným albem, najdou se i tradiční skočnější, vyloženě koncertní hity. Potěší tak svižné "Himaláje" i odlehčenější "Černá Jáma".

Jaromír Nohavica nahrál jedno z nejosobitějších a nejvážnějších desek. Přesto nepůsobí zahořkle nebo mrzutě. Naopak je z jeho současné tvorby cítit nadhled a smíření se všemi nešvary dnešní doby. Zas a znovu dokazuje, proč je naším nejvýraznějším současným písničkářem, neboť jeho poetika je i po letech nekonečně okouzlující.