Naštěstí jen velmi malé procento lidí tuší, jak obrovskou bolest si na prsou nosí Nick Cave. Nikdy nepůsobil jako vtipálek do nepohody, ale poté, co se mu v červenci 2015 pádem z útesu zabil jeho patnáctiletý syn Arthur, musí být ta tíha k nevydržení. Jako drobný ventil posloužilo brzy nato vydané album "Skeleton Tree", s nímž ve čtvrtek chvíli před půl devátou vystoupil zpěvák po čtyřech letech v Praze. Zaplněnou Tipsport arenu tentokrát vystřídala O2 arena, k vyprodání měla ale bohužel ještě docela daleko. Snad příště.

Samozřejmě skvělí The Bad Seeds & spol. si s sebou dovezli gigantickou projekční plochu, možnosti vysočanské arény ale naneštěstí zůstaly nevyužity. Nikdo samozřejmě nechce, aby se v Caveově případě střílelo po divácích konfetami, ale vzhledem k tomu, jak intimní, hlubokou a nástrojově bohatou hudbu vytváří, přinejmenším diváky mimo první řady určitě trošku zamrzelo, že na těch plátnech nemohli vídat detailní záběry na výrazy ve tvářích i virtuozitu všech zúčastněných o něco častěji.

Autor sbírky historek z turné s názvem "Píseň z pytlíku na zvratky" pochopitelně většinu dvouačtvrthodinového koncertu sestavil z balad, které jsou v jeho alternativně rockovém podání obzvlášť pochmurné a depresivní. Co na něm jeho fanoušci vidí, nepochopíte, dokud si alespoň pár jeho textů nepřeložíte a nenačtete si souvislosti, naživo bylo ale osvěžující vidět, že zatímco v jednu chvíli přikládal během "Higgs Boson Blues" na své srdce ruce fanoušků a hřímal: "Cítíš, jak mi bije srdce?" v jiný moment vystoupení přerušil hláškou: "Vydrž, Praho, mám tady problém s botou," což jej zase vrátilo z piedestalu zpátky mezi smrtelníky.

A o smrti by se v jeho případě dalo mluvit ještě dlouho. Žalostné nářky a žadonění: "No tak dýchej, já tě potřebuju," které z novinky "I Need You" dělají jedno z nejpůsobivějších čísel večera i celé aktuální řadovky, se střídaly s neméně krásnou klavírní baladou "The Ship Song", kde se na housle blýskl jeho momentálně nejdůležitější hudební souputník Warren Ellis. A byl to také dvaapadesátiletý multiinstrumentalista, kterého jsme kromě hlavního hrdiny viděli na plátně nejčastěji.

Také další song "Into My Arms" si černovlasý elegán odzpíval zpoza klavíru, zatímco mu publikum jako v jednom z mála okamžiků dozvukovalo v refrénech. A jelikož mu co do přednesu nebylo co vytknout, dalo se na jeho tváři číst o všech těch špatných životních zkušenostech a v jeho zkroucených vráskách šlo vnímat všechnu tu bolest, před kterou se nedá utéct. Nick Cave nic neskrýval. Všechny ty sračky ze sebe dostával ven způsobem, který nelze popsat jinak než jako opravdové umění. Ať už deklaroval cokoliv, O2 arena mu visela na rtech.

Když se mu kapela v několika málo momentech rozjela na maximum, zněla v kruhové hale místy trochu plechově, to je ale spolu s absencí nejen ze "Shreka" velmi dobře známé balady "People Ain't No Good" a několika dalších písní jen drobnost.

Stejně si spíše budeme pamatovat, jak se v dojemné "Distant Sky" objevila na projekci citlivě nasnímaná Else Torp a doplnila frontmanův vokál o další part. Nebo jak během "The Weeping Songu" posunul předák svůj kontakt s diváky na další level a od chytání se za ruce přešel k malému pódiu blíže středu haly a z něj si dirigoval tleskající diváky, které v následující "Stagger Lee" pozval na velké pódium v počtu, jaké scéna málem ani nedokázala pojmout.

Ten niterně tíživý, přesto však důvěrně známý pocit setkání s mnohdy nekompromisní realitou už ale s diváky zůstal až do konce. V podstatě se dá říci, že to bylo jako účastnit se pohřbu, na kterém je vám dobře. Není divu, že o Nicku Caveovi skoro nevycházejí negativní články.