V pátek večer se v Lucerna Music Baru tradičně podřizuje vše připravované diskotéce, start proto proběhl už chvíli po šesté hodině s kapelou Sons Of Texas, pocházející hádejte odkud. Členové stáje Razor & Tie, na které chvíli vydávali i Yellowcard, napumpovali do publika, na tak brzkou hodinu už poměrně solidně zaplněného, pořádně nabroušený groove metal, který jeho frontman Mark Morales s vizáží macho mlátičky, která vám ve škole kradla svačiny, dokázal skvěle prodat. Skvělá rytmika, ještě lepší basa, nekončící headbanging, a dokonce i hraní na kytaru poslepu. Zalehlé uši jako přídavek. Kdo má rád třeba Hatebreed nebo Stick To Your Guns, nemůže v jejich případě šlápnout vedle. Toto že byla teprve předkapela?

Nadšení trochu vychladlo u následujících LTNT. Nezapamatovatelný název, který schovává slovo Lieutenant, ale bohužel není to jediné, co přijeli ukázat. Hutnější, valivější metal oblizoval sludge i cédéčka Mastodon, syrový zpěv a příliš mnoho variací na jedno téma ale srážely i kvůli předchozí náloži dojmy dolů.

Na Seether jsme v České republice čekali dlouho. Kdo už to ty roky nemohl vydržet, vyrazil za nimi v minulosti nejednou třeba alespoň na zkrácené festivalové sety do Rakouska nebo Německa, v roce 2013 se konečně dočkala i Praha, jednalo se ale jen o ne zas tak moc povedený akustický set v klubu Roxy. Dvojnásobná premiéra v plnohodnotné elektrické verzi v Praze a Brně, navíc notně promovaná organizátory Rock For People, tak měla i díky aktuální, obzvláště povedené řadovce "Poison The Parish" nakročeno stát se tím nejlepším koncertem Seether za poslední roky. A i když se toho povedlo hodně, je bohužel - a u tak skvělé skupiny to obzvlášť bolí - i na co ukazovat prstem.

Kvarteto ve složení Shaun Morgan (zpěv, kytara), Dale Stewart (basa), John Humprey (bicí) a koncertní kytarista Clint Lowery na pódiu strávili jen přibližně hodinu a čtvrt, i tak ale pražským fanouškům nedopřáli vyškrtnutou skladbu "No Jesus Christ", kterou ještě o dva dny dříve v Polsku normálně hráli. Výtek k setlistu lze mít ale více.

Kdo je viděl poprvé, pravděpodobně zajásal, když se klubem rozezněly známé tóny nejstarších hitů jako "Gasoline", "Truth" nebo "Fine Again", a nutno dodat, že ta hra na podladěné kytary, doprovázená postgrungeovovou vzteklostí jde Shaunu Morganovi a spol. stále skvěle. Že ale i při plnohodnotném setu vynechá tolik hitů, to vážně zamrzelo. "Breakdown", "Tonight", "Here And Now", "The Gift", "Same Damn Life", "Pass Slowly", dokonce i v jejich podání velmi úspěšný cover "Careless Whisper" George Michaela… To všechno a mnohem víc jsou skladby, které bychom u nás velmi rádi slyšeli naživo. Ale bohužel.

Co je však možná ještě divnější, tak z nové desky, která je opravdu vynikající, zazněly pouhé tři kusy. Na největší klenot, baladu "Against The Wall", také nedošlo. A když už jsme u těch balad, je třeba zmínit největší průšvih večera. "Broken", pro mnohé možná vůbec největší a nejkrásnější píseň skupiny, zazněla v jakési alternativní verzi, v níž se sice na nástroje hrálo téměř jako vždy, ale zpěv byl rozplizlý a natahovaný tak, že s odehranými akordy vůbec nekorespondoval a spíše než tu srdceryvnou tryznu, na niž jistě mnozí čekali možná i více než deset let, to připomínalo zpěv někde v hospodě po pátém pivě. Tato snaha o inovaci tak totálně minula cíl.

Z předchozích pár odstavců, k nimž se ještě sluší dodat, že s bedňákem si během zbytečných meziher mezi skladbami frontman pokecal daleko více než s publikem, kterému věnoval jen pár děkovaček před přídavkem, to vypadá, že to byla katastrofa. Nebyla. Berte, prosím, na vědomí, že se jedná o naříkání hardcore příznivce, který si Seether řadí minimálně do top desítky těch nejoblíbenějších kapel a na jejich koncertě byl popáté a zcela určitě ne naposled. Je proto naprosto jasné, že výše zmíněné výtky budou vadit asi tak pěti procentům přítomných.

Všichni ostatní ale určitě budou souhlasit s tím, že když se muzikanti původem z Jižní Afriky pustili do "Rise Above This", "Country Songu" a dlouze gradované "Fake It", byly to přesně ty nářezové momenty, na které jsme se všichni tak těšili. Byla to muzika, která hrála zatraceně nahlas, měla říz, energii a vzteklost, jakou v sobě může probudit jen ten, kdo byl v mládí nucen poslouchat The Beach Boys a Dolly Parton a v pubertě se zamiloval do Nirvany a nechal si jejím odkazem změnit celý zbytek života. Přesně to je Shaun Morgan. Chlap, který se s ničím nesere. Vlasatý a vousatý dřevorubec, který když se opře do závěrečné "Remedy", lidi skáčou a kolem lítají třísky. Snad si k nám proto po tomto víkendu budou nacházet cestu stále častěji.