Sparks byli od svých počátků natolik specifickým uskupením co do projevu i rukopisu, že se jim nikdy naplno nepovedlo prosadit do mainstreamu. Jejich art-popu by ovšem rádio stejně neslušelo, a tak si raději během čtyřicetileté kariéry budovali kultovní status alternativních interpretů, kteří své fanoušky vždy umí překvapit něčím novým a neotřelým. Překvapení přišlo i v rámci ohlašovaného turné k novince "Hippopotamus", kdy kapela oznámila, že se podívá i do dosud neprobádaných končin Evropy a navštíví konečně i Českou republiku. Sparks tak k radosti mnoha fanoušků zavítali do prostor Lucerna Music Baru.

Z velké části zaplněný klub se pokusil rozžhavit Mister Goodnite. Chlapík s mikrofonem si pouštěl hudbu z desky a do toho zpíval skladby na pomezí popu i jazzu. Výsledkem byl podivný kýč, který by zapadl jako hudební doprovod v hotelu pro starší klientelu či jako hudební podklad k nakupování ve velkých obchodních centrech. Ač si potlesk na konec vysloužil, častý pískot napovídal, že toto vystoupení bylo jaksi nadbytečné.

Přesně v devět hodin si přítomní ovšem mohli velmi rychle spravit chuť. Sparks poprvé ve své dlouhé historii vykročili na tuzemské pódium a svůj set odstartovali novinkovou písní "What The Hell Is It This Time?". Do playlistu novinky "Hippopotamus" pak sáhli ještě šestkrát a vždy dokázali, proč jsou první reakce na album opravdu velmi příznivé.

Starší z bratrů, Ron, tradičně trůnil u svých kláves a jeho typicky profesorsky zamračený výraz mu vydržel téměř po celou dobu koncertu. Jen jednou se odvázal, když u písně "The Number One Song In Heaven" odhodil sako a předvedl s poněkud strašidelným výrazem velmi bizarní taneční kousek, aby posléze zase s kamenným výrazem usedl zpět za svůj obvyklý nástroj. Samozřejmě si za to vysloužil ohromný potlesk diváků.

To mladší Russell jako jeho pravý opak energicky pobíhal po pódiu a rozdával pozitivní energii po litrech. Ač na to nevypadá, i jemu táhne již na sedmý křížek, a proto je s obdivem, jakou koncertní formu stále má. I hlasově byl, až na pár momentů, velmi přesvědčivý a i ve vyšších polohách byl stále jistý. I on si zaslouží ohromný obdiv.

Kapela během hodinky představila mix největších hitů s novinkami, který po celou dobu skvěle fungoval. Klasické pecky dostaly modernější hudební kabát, který jim velmi slušel a Sparks tak zněli stále velmi současně. Zub času i na nejstarších skladbách rozhodně cítit nebyl. To dokazovalo střídání s novějšími písněmi, ať už ze skvělé novinky, tak i třeba z repertoáru projektu FFS, ve kterém bratři v roce 2015 spojili síly se skotskou indie-rockovou formací Franz Ferdinand, aby vydali eponymní debut.

Právě z něj vybrali hitovou pecku "Johnny Delusional", která roztančila fanoušky po dlouhém vyvolávání skupiny zpět. Přídavky nakonec byly pouze dva. Set tak nakonec zakončil hit "Amateur Hour" z alba "Plagiarism" z roku 1997.

Koncert to byl civilní, spíše komorní. Russell s publikem ve výsledku ani příliš nekomunikoval, většinou jen poděkoval a s náznakem úsměvu ocenil neustálý hromový potlesk publika. Přesto šlo o strhující a nesmírně osobitý koncert. Reakce fanoušků byla velmi nadstandardní a v určitých momentech byla odezva natolik silná, že i kapelu zaskakovala a bránila (v dobrém smyslu) v pokračování koncertu. Nakonec se na tváři Rona objevil i úsměv a spokojenost z povedeného koncertu.

Sparks odvedli fantastickou práci a pro zúčastněné šlo nepochybně o velký zážitek. Více než čtyři desítky let čekání se vyplatilo a snad jen zamrzí, že se tu Sparks neobjevují častěji. Slib, že se uvidíme brzy znovu, budí naději, že tentokrát bude čekání o mnoho kratší.