Ten večer jsem si střihnul double. Nejprve moc pěkné - i když reklamní a tudíž pouze pětipísňové - vystoupení Ecstasy Of St. Theresa v Akropoli, a pak hurá o několik ulic dál na regulérní akci. Málem jsem o tenhle koncert přišel, protože jsem dorazil na poslední chvíli a vzhledem k tomu, že bylo naprosto vyprodáno, přestávali pouštět. Žižkovský klub Guru sice není z největších, ale takhle nacpaný k prasknutí jsem ho ještě nezažil. Klima ze všeho nejvíc připomínalo saunu.

Chokebore jsou původem z Havaje, ale v posledních letech žijí ve Francii. Je to kapela často skloňovaná mnoha slavnějšími kolegy jako jedna z inspirací. Koncertovali společně s Beckem, Butthole Surfers i Nirvanou. Kdysi akvizice legendárního vydavatelství Amphetamine Reptile, průkopníci zvukových dobrodružství, která mimochodem provozovali dávno předtím, než někdo slyšel o nějakých Radiohead. A jako správní průkopníci nejsou příliš komerčně úspěšní - to za ně vylízávají jiní - ale o tom jejich hudba ani nikdy nebyla a není. V Praze se tentokrát objevili již potřetí (poprvé zde vystoupili před lety v Rock Café s Tata Bojs, podruhé předloni v 007 na Strahově s Point) a tentokrát přijeli propagovat své páté album "It's A Miracle".

Jako domácí host či předkapela, chcete-li, začínali Wollongong. Trio z Jenče s kanadským zpěvákem a kytaristou patří k nejenergetičtějším spolkům u nás. Měl jsem tu čest je vidět několikrát a nenudili mě nikdy. Hrají v podstatě rychlý punk, ale poměrně rytmicky složitý, jakoby ovlivněný některými alternativními partami, se spoustou zlomů, stoptimů a častým střídáním hned několika témat během skladby, žádný primitivní model sloka-refrén. Dominantní, a často melodii držící, je baskytara, zatímco kytarista se spíš vyžívá v disonantních pasážích a vrství zpětné vazby. A nezklamali ani tentokrát - od začátku s plným nasazením, ve vražedném tempu. Pokud později trochu zvolnili, opřeli se o to víc do rytmických hrátek. Mě osobně na nich baví nejvíc syrovost a hrubost, s jakou drtivě vracejí slovu rock jeho původní význam. Když řeknu, že zanechali dobrý dojem, je to asi hodně skromné. Ostatně, byl jsem osloven jakýmsi cizincem, který byl evidentně z jejich bloku natolik vyveden z míry, že se mě ptal, jestli tohle už jsou ti Chokebore...

Ti po pauze začali hodně komorně, melodickým kouskem postaveným na proplétajících se kytarových linkách. Až mě to zaskočilo - tohle že je ta drsňácká parta, která před časem málem zbourala strahovskou Sedmičku? Ale vzápětí jsem byl uklidněn nervní skladbou, po které už následoval opravdový nářez. Ovšem podobné proplouvání tempy i žánry tím jen začalo. Hypnotické pasáže střídaly melodické vyhrávky, aby vzápětí byly odmrštěny hutnou stěnou kytarového hromobití, po kterém zas následovala vybrnkávaná skoro folková písnička. Na plakátech bylo u názvu kapely v závorce uvedeno slůvko grunge - ne že by tam občas nezaznělo, ale škatulky v tomhle případě opravdu nehrály žádnou roli a nebyly důležité. Za mikrofonem střízlík na gumičce, kytarista i basista téměř dvoumetroví kolohnáti - ten se šesti strunami soustředěně jistící rozevlátou kytaru svého zpívajícího kolegy, ten se čtyřmi strunami jakoby duchem jinde, omílající svá dunivá kolečka. A za bicími přesný stroj - výroba ničivých salv, s.r.o. Ambientní ševelení na počkání, rytmické zázraky do tří minut. Vzduch byl k zalknutí, být to průměrná kapela, nikdo by mě tam neudržel ani minutu. Vivat Urquell! Dá se vůbec podobná atmosféra popsat?

Podobné koncerty ve mně vzbuzují naději, že ještě není nic ztraceno. Že stále existují kapely, které dokážou hrát rock nápaditě a tak, aby nezněl jak dvacátátřetí kopie strejdů z roku raz dva. Nepopírají kořeny, ale stavějí na nich nové, odvážné konstrukce. Udělují lekce nabubřelosti prostřednictvím šamanského rituálu na zahánění nudy. Připadá vám to přehnané? Tak to jste tam určitě nebyli.

Chokebore a Wollongong, klub Guru, Praha, 10.11.2002