Norah Jones nastoupila na hlavní pódium v takřka nábožném tichu, které bylo rušené jenom ze vzdálených barů, a za situace, kde už většina hudebních fanoušků věděla o smrti Chestera Benningtona. Do této atmosféry vypustila jako první písničku melancholickou "Nightingale", která podtrhla nejen aktuální rozpoložení, ale splnila i očekávání většiny publika. Nicméně poté jí vystřídala mírně potměšilá bluesová "Sinkin' Soon" z třetího alba "Not Too Late", která jako první začala pro neznalé nabourávat představu křehké dívenky sedící zasněně u piána. Čistě jazzová "I've Got To See You Again" tuto představu ještě na chvíli vrátila zpět, ale už v coveru Neila Younga "Don't Be Denied", kde míchá jazz s bluegrass, se situace začala opět mírně lámat.

Držitelka devíti cen Grammy do Ostravy přijela s reprezentativním průřezem své kariéry, takže zařadila i psychedelicky laděnou "All A Dream", rockandrollovou ochutnávku její kapely Puss n Boots "Don't Know What It Means", nebo třeba country-folkovou "Sunrise". Podstatnou část svého setu pak díky tomu odehrála na elektrickou kytaru, na což někteří lidé původně stojící i velmi blízko pódia zjevně nebyli připravení a postupně se přesouvali na jiné scény. Ty na druhou stranu doplňovali jiní, které možná naopak tato nečekaná stylová různorodost přilákala.

Pravda je, že Norah Jones už nepůsobí nikterak křehce, možná pouze mírně zakřiknutě. Dvě děti ji sice přidaly pár kil, ale rozhodně jí nesebraly nic z kvalit jejího zpěvu a z krásy sametově hebkého hlasu, který zněl skvěle v kterémkoli stylu včetně indie rockové "Stuck" s výraznými kytarovými linkami. S publikem se bavila spíše sporadicky a snad nejdelším jejím proslovem, vedle neustálého děkování, bylo, když prohlásila, že tu dosud nikdy nekoncertovala, ale za to nyní to bylo patrně před největším publikem v její kariéře. Zda to je pravda, asi jen tak nezjistíme, ale i tak je krásné, jaké Ostrava přináší paradoxy. Vznikají tu nové hvězdy a ty již zavedené mohou prožít něco nového, či nečekaného.

Finále vystoupení Norah Jones už patřilo především známým písničkám a návratu k jazzu. Po klidné "Carry On" a atmosférické "Chasing Pirates", konečně došlo i na jednu z nejočekávanějších písniček "Don't Know Why", která dostala nové aranžmá se stejně intimně laděným základem, ovšem s daleko více propracovanými instrumentálními detaily. Většina za vrchol koncertu považovala právě tento hit a také přídavkovou "Come Away With Me" ze stejnojmenného debutu, ovšem v uších fanoušků jí musela být závěrečná "Flipside" z posledního alba "Day Breaks". Tahle jazz rocková písnička v Ostravě kumulovaně a naprosto excelentně shrnula vše, co se dělo dosud.

Původně jsem měl obavu, jak vůbec koncert Norah Jones na tak obrovském fóru vyzní. Ano, asi bych si ho více užil někde v klidu a sedící, ale na druhou stranu, takto pod setmělou oblohou a předchozích koncertech to bylo velmi příjemné pozastavení, které nepostrádalo svoji atmosféru a prostor k rozjímání. Podle ohlasu na závěr podobné pocity sdíleli i ostatní fanoušci, kterým americká hudebnice návštěvou Colours a také citlivým a zároveň trochu nečekaným výběrem písniček splnila jejich patnáct let trvající sen.