The Beach Boys Prahu přenesli do slunné Kalifornie

Život je nespravedlivý. Do Prahy se po bezmála padesáti letech vrátili legendární The Beach Boys a zatímco do Kongresového centra by se ještě pár desítek lidí vměstnalo, většina lidí toužící v sobotu večer po hudbě šla do O2 areny na obludárium "Tvoje tvář má známý hlas". Takový už je český vkus.

Live: The Beach Boys

místo: Kongresové centrum, Praha
datum: 10. června 2017
Fotogalerie

© Vojtěch Kubec / musicserver.cz

Zanechme ale chmury hned u vstupu, muzika tvořící soundtrack k šedesátým létům je přece optimistická a plná slunce, krásných holek, rychlých aut a hlavně surfování. Koncert se navíc termínově vešel do období, kdy se v kinech střídají "Strážci galaxie", kteří podobnou hudbu velebí a "Pobřežní hlídka", která zase s letitými texty sdílí podobná témata.

Když u nás ale The Beach Boys hráli naposledy, řešili jsme úplně jiné trable. Psal se rok 1969 a pamětníci, kteří tvořili většinu publika v sále, se tehdy vzpamatovávali z příjezdu ruských tanků do Prahy. I na to frontman Mike Love, který spolu s klávesistou Brucem Johnstonem patří mezi jediné dva opravdové matadory aktuálně osmičlenného společenství, během dvouhodinového koncertu zavzpomínal. Love byl ve skupině od jejího začátku v roce 1961, Johnston přišel o čtyři roky později. Fajnšmekři by možná našli rozdíly mezi tím, co hrají najatí muzikanti jinak oproti těm původním, ve velkém sále Kongresového centra ale snad nikdo podobné nuance neřešil.

© Vojtěch Kubec / musicserver.cz

Nic neřešit. To je jedno z mott šedesátých let i hudby The Beach Boys jako takové. Signifikantní zvuk sezpívaných mužských vokálů s líbezně nasládlou muzikou téměř nebyl od studiových počinů k rozeznání, až člověka občas napadlo, jestli jsou mikrofony opravdu zapnuté. Přiznaný podvod ale nastal až u "God Only Knows", v níž z plátna svůj part odzpíval Carl Wilson, který v roce 1997 podlehl rakovině. Plátno obklopené čtyřmi palmami bylo vůbec vděčným objektem zájmu - v průběhu celého večera se na něm promítaly zejména surfující dívky. Kromě toho ale sloužilo také jako ilustrace společných narozenin Mikea Lovea a George Harissona z The Beatles, které slavili v Indii ("Pisces Brothers"), mladším návštěvníkům pomohly vysvětlit, co znamená číslo 409 nebo během více než čtyř desítek odehraných písní posloužily jako malá agitka za ochranu životního prostředí.

Celý koncert lze s nadsázkou přirovnat k maturitnímu srazu po padesáti letech. Někteří spolužáci už nežijí, s dalšími jste stále rozhádaní, jiným narostlo břicho, někdo v životě všechno vyhrál a jiný zase prohrál. Nakonec ale skončíte u procházení si starých fotek, vzpomínání na ty nejlepší historky a i když už zdraví neslouží tolik jako dřív, je to hlavně všechno pořád legrace. Na závěr si slíbíte, že se spolu zase brzy uvidíte, sami ale dobře víte, že už se to nejspíš nestane.

© Vojtěch Kubec / musicserver.cz

Na úplný konec ale ještě jedna čistě osobní vložka. Bezvýhradně pozitivní muzika doplněná o covery například od The Mamas & The Papas nebo Chucka Berryho přenášela posluchače do slunné Kalifornie tak kvalitně, že když se rozezněly tóny hitů "I Get Around" a později ještě "Wouldn't It Be Nice", "Barbara Ann" a "Fun, Fun, Fun", publikum si stouplo a roztancovalo se. Na tom by možná nebylo nic tak zvláštního, vidět ale pár metrů před sebou manželský pár o dost možná čtyři dekády starší, jak byť neumětelsky, ale zcela z čisté radosti tancuje a jásá jako kdyby mu bylo o půl století méně, to už jednoho dojme. Teď už se jen postarat o to, abychom to stáří plné euforie ze života měli i my.

• Na Beach Boys jsem čekala půl století (daniela, 11.06.2017 13:57) Reagovat

  Na ten lék jsem čekala skoro půl století. Vidět Beach Boys life. Zažila jsem je tenkrát v Lucerně v roce 1969, byla jsem ještě dítě. A byl to zážitek na celý život. Neměli jsme tehdy možnost ani sehnat jejich desky, jít na jejich koncerty. My jsme nemohli k nim, oni nemohli k nám. Byla mezi námi velká železná opona. A přesto jsme i my mohli občas v rádiu slyšet písničky Sloop John B. či Barbara Ann.V houpačce hitů. A kdo měl doma již transistorák, tak na rádiu Luxembourg. A tak mne mrzelo, že jsem nemohla více poslouchat i Beach Boys. Svátkem pro nás bylo, když Gramoklub začal vydávat podobné desky. Jejich hudba však ani po pádu železné opony vůbec nezestárla. Ani trochu ne. A Beach Boys to nyní dokázali i v Kongresovém paláci.Jejich hudba je tak evergreen,nefalšovaná,svižná, výrazná, harmonicky pohodová, to co dnes tolik potřebujeme, je v ní slunce, kyslík a voda, svižná rockenrollová (Surfin USA) i melodicky houpavá a vícehlasově doowopová (I can hear Music), a hlavně to jsou nádherné melodie.Jedna za druhou se střídají a plynou a vyskakují jako kapky. Přesládlé? Ne tak docela, dokážou být i zamyšlené,spíš "natural honey" nežli "artificial candy". Velice originální, třeba Good Vibration, je to nějaké "candy"? A tak stejně jako u evropských Beatles se progresivní pop stal světovou klasikou, tak i u Beach Boys.Jejich hudba rozpálí a zvedne ze židle celý taneční sál v klubu, zacílí na hvězdnou první příčku rádiové hitparády, zasurfují si na ni surfaři a zahrají s ji i symfonické orchestry.Je nejen nadčasová, ale i velmi sdělná všem lidem. Tour Wild honey je mimořádné tím, že skupina do něj chtěla dát spojení myšlenek na podiu s bývalými členy, bratry Carlem a Denisem Wilsonovými. A také s již nekoncertujícím, mimořádným skladatelem, Brianem Wilsonem. Nešlo tedy při videoprojekci ani v Kongresovém paláci v Praze o nějakou "náhražku dvorany slávy", ale naopak o důležité doplnění celkového audiovizuálního vyznění, myšlenkové i hudební projekce,amtosféry a hlavně vyjádření velké úcty k podílu všech členů skupiny na jejím dlouhodobém úspěchu, což Beach Boys nestálo jen mnoho slávy, ale i obyčejné dřiny.. A chtěli vzdát hold také svým velkým inspirátorům, skupině Four freshmen a zakladateli rock and rollu Chucku Berrymu. Svět se tak stále vrací ke svým evergreenům a ke svým legendám. Tak jak to dělá dnes i merseybeatový Paul McCartney, rythmandbluesový Mike Jagger se staronovými Rolling Stones, i Mike Love se svými mimořádnými vokály ve stylu hot rot a Bruce Johnstone s neuveřitelným grifem dát publiku zážitek jménem Beach Beach Boys za pomoci nových hudebníků i dnes, po tolika letech. Nevyčítejme jim proto, kolik jim přibylo vrásek, ale napak, kolik ze sebe dokážou uvolnit originálního rock and rollu a obdivu k hudbě jako k zázračnému léku na civilizační neduhy a hektičnost této nelehké doby.
  
  
  

  • Re: Na Beach Boys jsem čekala půl století (OHNOTHIMAGEN, 11.06.2017 20:46) Reagovat

    Tour Wild honey je mimořádné tím, že skupina do něj chtěla dát spojení myšlenek na podiu s bývalými členy, bratry Carlem a Denisem Wilsonovými. A také s již nekoncertujícím, mimořádným skladatelem, Brianem Wilsonem.
    - souvětí nějak nechápu, poslední věta je navíc lež, Wilson koncertuje samostatně.
    
    Paul McCartney je merseybeatový? No jasně.
    Mike (?) Jagger se staronovými (?) Rolling Stones? Co jsou pak tihle Beach Boys, kde je jen jeden zakládající člen a pak už jen jeden, který přišel v roce 1965, a zbytek jsou nováčci?
    
    i Mike Love se svými mimořádnými vokály ve stylu hot rot a Bruce Johnstone s neuveřitelným grifem dát publiku zážitek jménem Beach Beach Boys
    - přečtěte si po sobě a opravte ty brutální chyby. I ve jménech.
    
    

• Doplňte setlist. (apeku, 11.06.2017 18:50) Reagovat

  Pane redaktore, k ostatním koncertům přidáváte setlist. Proč není u recenze na The Beach Boys. Že by byl moc dlouhý. Sám jsem počítal skladby, bylo jich tuším 44. Škoda, že chyběl B.Wilson. Ten si jede po Evropě Pet Sounds tour. A na nás zbyl je Wild Honey. Ale i bez něj to byl skvělá show.
  
  

  • Re: Doplňte setlist. (Jan, 11.06.2017 20:56) Reagovat

    Tohle je setlist turné, které se bude lišit asi minimálně.
    www.setlist.fm/setlist/the-beach-boys/2017/stadthalle-zwickau-germany-6be7662a.html
    
    

    • Re: Doplňte setlist. (apeku, 11.06.2017 22:37) Reagovat

      Rozdíly tam byly, v Royal Albert Hall se Beach boys dostali nad 50 skladeb, ale četl jsem i o koncertu, kde zahráli 32 skladeb. Setlist.fm znám, bál jsem se, že vynechají I can hear music, naštěstí jí zahráli o něco později, o to, jsem měl radost větší. Myslím, že tam bylo o něco navíc, než v Zwickau.
      
      

8/10

Recenze: Zdaleka ne typické "Koledy". Veselé vánoční písně od EP Vesny nečekejte Vesna na Mikuláše překvapila své fanoušky třípísňovým ípíčkem s vánoční tematikou. Ač název odkazuje na "Koledy", obsah nepřekypuje veselím. Písně naopak jdou do hloubky a přinášejí jiný úhel pohledu na tyto svátky. Také... čtěte zde

Vydáno: 23.12.2025 15:00 v sekci Recenze

7/10

Recenze: Kylie Minogue znovu zabalila vánoční album "Kylie Christmas" a elegantně jej posouvá od kancelářské párty ke svátečnímu popovému lesku Kylie Minogue se na závěr roku ponořila do vánoční atmosféry s reedicí alba "Kylie Christmas", na kterou přidala čtveřici zbrusu nových skladeb. My jsme si protentokrát posvítili na to, co je čerstvé, a analyzujeme, jak se popové... čtěte zde

Vydáno: 23.12.2025 09:00 v sekci Recenze

Naživo: Wanastowi Vjecy slavili Vánoce, slunovrat i punkovou minulost Už si nepamatuji, ve kterém roce zavedli Wanastowi Vjecy tu hezkou tradici vánočních koncertů, jejichž předzvěstí se stala sváteční akustická šňůra v roce 1998. Ale nápad to byl famózní a adventní čas už si nedovedu bez... čtěte zde

Vydáno: 22.12.2025 18:30 v sekci Naživo

Naživo: Jako Batman a Robin. Ben se Sofianem zpívali v O2 universu skoro dvě a půl hodiny Ben Cristovao a Sofian Medjmedj nepotřebovali předskokana. Celý večer se oslovovali bráško a kámo a jejich vzájemné a nepředstírané kamarádství bylo hlavní ozdobou na jejich poměry jinak poměrně střídmého večera plného... čtěte zde

Vydáno: 22.12.2025 13:00 v sekci Naživo

Naživo: Čtyři hodiny piva, hitů a sojčího vývaru - Tři sestry a Trautenberk slavili v O2 areně Své čtyřicetiny a patnáctiny kapely pojaly ve velkém - pivo teklo proudem a došlo na zásadní hity. Trautenberk pokřtil novou desku a Tři sestry se vytáhly s hosty od bývalých členů až po sportovní esa Báru Špotákovou a Tomáše... čtěte zde

Vydáno: 22.12.2025 09:00 v sekci Naživo