Festival Lumen je unikátní v mnoha směrech. Jeho hlavní program se odehrává na Trojičném náměstí ve slovenské Trnavě a vstup na něj je zdarma (byť se od naší poslední návštěvy před sedmi lety rozšířil o dobrovolnou, tzv. XL sekci, která za 15 Eur nabízí převážně duchovně zaměřené přednášky a workshopy pro mladé a kromě toho třeba i komornější koncerty například Martina Haricha či Emmy Drobné). Je to jedna z mála hudebních přehlídek, která se zaměřuje především na moderní křesťanskou muziku, které nezáleží na žánru, hlavní je poselství, které od nenápadných náznaků až po zřetelnou propagandu oslavuje Boha. To samozřejmě může být pro posluchače - ateistu - občas problém, co je ale ještě přijatelné a kde už je ta míra, za níž se to láme, je samozřejmě individuální. Pětadvacátý ročník údajně "největšího gospelového festivalu ve střední Evropě" ale vše vyvážil natolik, že pokud jste se chtěli "masírce" vyhnout, nebylo to tak těžké.

Účast potenciálních fanoušků sice byla oslabena ve stejnou dobu konajícím se jediným letošním koncertem Lucie na Slovensku, která vystupovala o pár ulic dále na fotbalovém stadionu, i tak ale bylo náměstí a okolní uličky příjemně zaplněny.

Páteční program si pro sebe ukradl Guvna B, což je sympatická obdoba třeba takového Examplea, to důležité se ale odehrávalo až v sobotu od páté odpoledne až do půlnoci. Odstartovali to Nuteki, kteří sice označují za místo svého vzniku Moskvu, ve skutečnosti ale pochází spíše z Běloruska, které také už čtyřikrát reprezentovali v Eurovizi a v letech 2013 a 2017 v ní brali stříbrnou medaili. Wikipedie jejich hudbu sice označuje za alternativní metal, sami ale nejspíš uznáte, že s takovým žánrem by se do podobné soutěže spíše nedostali. Což song inspirovaný radostí z nových tenisek jedině podtrhnul. Nuteki jsou metaloví asi tak třeba jako Europe.

October Light pochází z Chorvatska a hrají ska v podobě, jaké ho známe třeba od Polemic. Nábožné texty v domovštině i angličtině sice jsou až příliš angažované, naživo ale šlo o jednu z nejzábavnějších podívaných. Z korporátně slušňáckých obleků po pár skladbách zbyly jen na strany houpající se kravaty, z kalhot čouhající propocené košile a pod pódiem se to jen hemžilo tanečníky vzorně opakujících předváděné sestavy.

Na domácí Bystrík bandě byste skoro nepoznali, že na festival podobného typu patří, škoda jen těch hudebních i textových klišé, kterých byla jejich tvorba naducaná jako šerif Wiggum donutů.

Také další hvězda line-upu má za sebou účast v Eurovizi, diváky si ale získala vřelou komunikací, procítěným zpěvem a muzikou spousty tvarů a vůní. Od klavírních popových balad ve stylu Toma Odella přes rozjuchané elektronické popěvky ze žhavé současnosti až po rockovejší a zemitější vypalovačky. Tady bylo všechno správně.

Estoňan Daniel Levi vystoupil na Lumenu po pouhém roce a i když nejen díky těhotné basačce sklidil zaslužený úspěch, byly to až hlavní hvězdy, koho mladí podporovatelé rockové muziky nechtěli pustit z pódia. Switchfoot jsou totiž v Evropě obrovsky vzácní. Je to totiž jedna z těch kapel, kterým stačí projet Spojené státy a z vyprodaných hal klidně další dva roky vyžijí. A když už na starý kontinent vyrazí, většinou mívají všehovšudy šest zastávek a z toho tři v západní Evropě. Česká republika na jejich premiéru tak i po dvou dekádách od vzniku skupiny stále čeká.

Dlouholetí fanoušci Switchfoot samozřejmě vědí, že setlist se mění s každým koncertem, vystoupení tedy bylo naplněné očekáváním a tužbami po tom, aby zazněla právě ta vaše píseň. Nebo spíše písně. Za jedenadvacet let aktivní kariéry jich totiž milovníci surfování ze San Diega nastřádali tolik, že ani s odehráním všech zásadních singlů by byl asi spokojený jen málokdo. Skupina kolem modrookého Jona Foremana totiž nemá jen hity, ale také spoustu fantastických skladeb, za které by jim Imagine Dragons s OneRepublic ještě rádi dělali předkapely, jen aby je to stále nadprůměrné skladatelské řemeslo excelentní melodici naučili.

Od poslední návštěvy formaci přibyla do diskografie výtečná alba "Vice Verses", "Fading West" a loňské "Where The Light Shines Through" a všechna měla svá zastoupení i v Trnavě. Z té novější se vsázelo na "Float", sborově odzpívaný singl "Live It Well" nebo baladu "I Won't Let You Go", z deváté řadovky zazněl v přídavku singl "Love Alone Is Worth The Fight" a hlavně asi největší překvapení večera, fantasticky optimistický nátřesk "Let It Out", který vzhledem k tomu, že se jedná prakticky o řadovou píseň ze starší desky čekal asi málokdo. Jelikož se ale jde o jednu z nejlepších skladeb Switchfoot vůbec, odezva byla fantastická.

Frontman za ty roky od posledního koncertu na Lumenu zkrátil účes i používání kytar, protože ale i bez nich dokázal se svou družinou složit výborné kousky, na kvalitě koncertu to pranic neubíralo. A když naopak svůj masivní nástroj zapojil a s hlavním kytaristou Drewem Shirleym rošťácky rozjížděli rockové pózy, údernost kytarovějších věcí typu "Stars", "Dark Horses" nebo letité hitovky z druhého Raimiho "Spider-Mana" "Meant To Live", na níž se před lety přidal se svým partem i jeden z fanoušků, teprve pořádně nabrala na síle.

Pokud bychom ale měli charakterizovat charismatického a stále bravurně zpívajícího Jona Foremana jednou větou, bavili bychom se především o jeho neustále potřebě kontaktu s fanoušky. Hrát na klasickém pódiu jako sterilní rocková kapela totiž není nic pro něj. On potřebuje cítit, že žije. Dávat do toho všechno. Zpívat až na hranici sil a s hrozbou ztráty hlasu. A to všechno nejde dělat, když na vás hystericky křičí dav fanoušků, kterým se právě plní sny.

Proto se na blond obarvený zpěvák vydával v téměř každé skladbě na molo a z něj lezl po zábradlí, chytal se rukou fanoušků, nosil jejich brýle, natáčel se jim na mobil, kopal do nafukovacích balónků, skákal z bicích, mával českou, ale i společnou česko-slovensko-polskou vlajkou a drtivou většinu hodinu a půl dlouhého setu stál nad hlavami našprtaných příznivců a zpíval s nimi staré i nové pecky jak mu jen síly stačily. Jeho nadšení a upřímná radost z hraní byly nakažlivé, skvěle se bavil i zbytek kapely a i když jsou Switchfoot z Ameriky zvyklí na plné haly, radost ze vzájemného setkání a tak vřelých emocí stříkala na všechny strany.

Zdá se zbytečné vyzdvihovat momenty jako hraní na foukací harmoniku, akustické vložky, emotivní "This Is Your Life", vystřelení konfet v závěru "Where I Belong" i u konce přídavkové "Dare You To Move" nebo už nečekané zařazení závěrečné "Hello Hurricane". Toto byl stejně jako před sedmi lety jeden z koncertů, na které se nezapomíná. Takový, jakých za život zažijete jen pár. A budete na něj vzpomínat a čerpat z něj síly ne týdny, ale léta. A je jedno, jestli za to budete děkovat kapele, sami sobě nebo někam tam nahoru. Rozhodně za to všechno ale budete obrovsky vděční.