Bratři Ebenové se snad ani nedají považovat za klasickou kapelu, je to spíše společenský fenomén. Každý o nich ví (málokomu dokonce vadí), spousta z jejich písniček zlidověla, přesto mají absolutně antikomerční přístup ke společné hudební kariéře. Během osmnácti let fungování vydali tři desky a živě vystupují v tak skromných intervalech, že bývá obtížné se na koncerty dostat (jistě je mnoho kapel, které by v jejich kůži z takové popularity vytěžily mnohem víc). David, Marek a Kryštof Ebenovi - první matematik, druhý herec-moderátor a třetí profesionální muzikant - spolu hrají a vydávají desky patrně hlavně pro vzájemné pobavení a odreagování se od profesních životů. Což jsou předpoklady, které se na výsledných nahrávkách chtě nechtě projeví a dodají jim na autenticitě a lehkosti. Je to zvláštní, ale věci, které vznikají jakoby mimochodem, bývají často ty nejpovedenější. Důkazem nechť je i čerstvá deska bratří Ebenů "Já na tom dělám".

Marek Eben, jako výhradní autor textů i hudby, má tu výhodu, že dokáže balancovat na hranicích žánrů. To se dá vztáhnout jak na jeho moderátorské činění - umí být vtipný, jízlivý, elegantní i přisprostlý, nikdy však tak, aby urážel své partnery; stejně tak na samotnou hudbu, která lavíruje mezi čistokrevně folkovými (až nepříjemně čistý hlas Ivy Bittové v písni "Vidíš, vidíš" je, doufejme, záměrně "přefolkovatělý"), bigbítovými či jazzovými aranžemi a v neposlední řadě na texty. Jen velmi tenká hranice je mezi světy rozjuchaných slovních hříček a odevzdané melancholie, lyrických ploch a parafrází textových klišé, opravdovosti a ironie, hloubky a povrchu. Tak vedle slov, která vynikají hlavně svou formální dokonalostí a stylovou čistotou (jako již mnohými citovaná trefná parodie "Trampská", z podobného ranku i waitsovsky syrový "Sprostý chlap" v podání Jiřího Schmitzera, případně exkurs do života v "Prazééé" - "Je to takové"), zde jsou také takové, kde se za zřejmou laskavostí a vřelostí slovních obratů najde i vnitřní smutek a rezignace ("Na růžích ustláno", "Nikdo to nebere", nakonec i v "Senecte pomoz" s prorokem Bartoškou).

V kontextu zbylých dvou desek, které vyšly pod hlavičkou bratří Ebenů, se "Já na tom dělám" nijak nevymyká, album by se dalo považovat za volné pokračování sedm let staré "Tiché domácnosti". Částečně se změnilo složení půjčených muzikantů od Mišíkova ETC... - dík vystřídání rytmické sekce je tedy aktuální deska o něco bigbítovější, ne tak jazzově šťavnatá; textově působí ukázněněji, možná vyzráleji (průměrná délka skladeb se o něco prodloužila, vypadly humorné minutovky).

Je až s podivem, že přestože mezi první a poslední nahrávkou uteklo již osmnáct let, mohou vedle sebe stát jako rovnocenné a podobně aktuální. Poetika bratří Ebenů je zkrátka dost silná a svérázná na to, aby jí kontext té které doby ubíral na autenticitě, nezávisle na režimu a hudebních trendech je stále schopna oslovit poměrně široké a pestré vrstvy diváků - podobně je na tom u nás ještě Karel Plíhal, Jiří Schmitzer... kdo dál?