Brněnská hudební přehlídka odstartovala za pomocí Tří sester, Visacího zámku a dalších už v pátek odpoledne, jako přespolní a pracující jsme se ale zúčastnili až sobotního programu. Dobrá volba, v pátek totiž pršelo takřka bez ustání. Tím spíš ale zarazilo, že ani o den později, kdy už se počasí trochu probralo, se pořadatelům nechtělo ulehčit návštěvníkům brodícím se v blátě pod hlavním pódiem ulehčit situaci gumovým podložím. Je rozhodně škoda, když si jinak dobře zorganizovaná akce kazí renomé takovými přešlapy.

Každopádně start na hlavním pódiu patřil původním členům skupin Bad Tones, Flaming Cocks, 2v1 a Unity, tedy formaci Queens Of Everything. Parta hrající robustní rock'n'roll se silným odérem punku a prvků ska tvořila ideální zábavu na festivalové odpoledne. Jen škoda, že muzikanti občas nevypustili alespoň jeden ze svých nástrojů, jistě by to variabilitě jejich jinak poměrně monotónní, byť skočné muziky určitě pomohlo.

Saxofonista s frontmanem tranformovaným v basáka pak ještě zaskočili i na vedlejší pódium, kde vystupovali v České republice už velmi dobře etablovaní Dog Eat Dog. Legendární hardcore punková formace, která jako jedna z prvních začala křížit kytary s rapem, hraje už od roku 1990, na jejich výkonu to ale absolutně nebylo znát. Jistě, muzika, kterou se prezentuje, už má svá nejlepší léta za sebou a dnes už zdaleka nepůsobí tak invenčně jako před lety. O to víc ale zaráží, s jakým elánem se John Connor a jeho kumpáni prezentovali. Afro copánky, stříkací pistolka, basák v Rockyho županu, rapující bubeník ukazující pekáč na břichu, český hokejový dres, hitovka "Expect The Unexpected" odrapovaná tour manažerem… to jsou jen útržky z bohatého, až skoro cirkusového představení. Tolik života bychom od tak dlouho působící kapely rozhodně nečekali.

To The Qemists jsou ještě relativně mladá skvadra milovníků elektronické muziky, nabroušených kytar, breakbeatu, dubstepu a ravu, jejich vzory jsou tedy neoddiskovatelně hlavně The Prodigy. Kapela k nám jezdí už pár let docela pravidelně, když se tedy zeptala, kolik lidí v davu vytvářejícím circle pity už o nich někdy slyšelo, zvedla jich ruku většina. Snad i proto, že na Čarodějálesu vystupovali už loni. Nicméně to byla jedna z mála příležitostí, jak si rodáky z britského Brightonu užít za denního světla. Běžně u nás totiž vystupovali až ve večerních hodinách, kdy jejich masivní světelná show plná stroboskopů překrývala všechno ostatní. A je potěšující vidět, že i bez ní publikum intenzivně tancuje na všechny hity, které se pánům zatím podařilo vytvořit. Od "Warrior Sound" přes "Renegade" a cover Enter Shikari až po "Stompbox".

Hudební festival osazený širokou nabídkou stánků s občerstvením všeho druhu a také nezbytnou výzdobou v podobě po areálu cestujících čarodějnic svým programem cílil spíše na pamětníky než studenty lačnící po něčem novém. To ostatně kromě jiných potvrdilo i vystoupení znovuzrozené plzeňské Alice, kde dobrými historkami oplývající Dan Bárta kdysi, když byl ještě fascinován Guns N' Roses a The Cult, od nichž v Brně zahrál po jednom kusu, začínal.

Něco se ale nastavené cílové skupině posluchačů přece jen notně vzpíralo. Kensington jsou jako magnet pro všechny indie-rockově pozitivní a i sedmý koncert během tří let opět zboural jakékoliv pochyby o tom, kdo se momentálně dere do žebříčku nejzajímavějších formací tohoto žánru. Nizozemským superhvězdám přihlížela spíše hrstka těch, kteří je viděli o dva měsíce dříve v Lucerna Music Baru, možná tam ale zase byli i takoví, kteří si je pamatují z nedalekého mohelnického festivalu Fingers Up nebo ještě z Majálesů. V každém případě je ale velmi uspokojující pocit vidět, že také v Brně už mají fanoušky, kteří na ně nedočkavě čekali v prvních řadách ještě dlouho před začátkem a pak nahlas zpívali všechny jejich texty. Takřka neustálé koncertování a pravidelné výjezdy do našich končin evidentně začínají nést své ovoce.

Skladba setlistu i celého vystoupení byla pochopitelně hodně podobná tomu, co jsme nedávno viděli v Praze, avšak pouze hodinový slot nutil některé položky bez milosti škrtat. Obejít jsme se tak museli bez "Slicer", "Don't Walk Away", "Home Again", "Little Light", "Control", ale dokonce i fanoušky velmi oblíbeného singlu "Sorry", což bylo o to překvapivější, když se už připravené klávesy od začátku show nacházely na levé straně pódia. Nakonec na ně zpěvák Eloi Yousseff ale ani nesáhl.

Tradičně přísný a soustředěný pohled pročíslo tu a tam několik úsměvů, divákům doposud nepolíbených jejich tvorbou tak jejich vystoupení mohlo připadat trochu chladné. V zimě, jaká tou dobou už venku panovala, to ale spíše jen dokreslovalo už tak působivou atmosféru. "Riddles" s parádním číslem na bicí, emočně drásající závěr "All For Nothing", rozjuchaný "War", aktuální singl "Bridges", k němuž se v Praze natáčel klip nebo divoké a tvrdě rockové prodloužení konce "St. Helena". To jsou jen některé z mnoha vrcholů, které Kensington v Brně vystoupali. A i když zvuk mohl být masivnější, doprovodná show připravená a osvětlovač se mohl probrat dříve než u poslední písně, i tak to byl další perfektní zážitek od fantastické kapely, která snad jiná než strhující představení odehrát ani neumí.

O pár metrů vedle se předvedli se svým tentokrát spíše stabilně dobrým setem domácí Tata Bojs, kteří mezi hity "Opakování", "Šťastnější" či "Filmařskou" zařadili také živou světovou premiéru písně "Kamarádky" v původní podobě, v níž hraje roli i Mardošův hlas. Pár chvil s tradiční českou kapelou podpořilo také klasické upálení jedné z čarodějnic, pak se ale dav přesunul zpátky k hlavnímu pódiu na papírově nejsilnější jméno.

Clawfinger o sobě na plachtě hlásají, že hrají rapmetal už od roku 1993 (Wikipedie však uvádí dokonce už rok 1989), jsou tedy zhruba stejně staří jako jejich kalifornští konkurenti Korn, jimž také není křížení štěkajícího rapu s kytarami příliš cizí. A i když už se na ně dnes téměř zapomnělo, oni sami stále vědí, jak odehrát dobrou show. Frontman Zak Tell v tričku Wu-Tang Clan sice během skladby "A Whole Lot Of Nothing" zamířil do publika a napomenul všechny, kteří neměli obě ruce nahoře, což je stejně vtipné jako diskutabilní, nejvíce pozornosti si pro sebe ale uzmul charismatický basák André Skaug, kterého můžete znát i z kapely Pain.

Ten si během zhruba hodinové show nasadil modré ufo oči, pohazoval svou obdivuhodnou hřívou, ale hlavně si s rozběhem skočil do publika na ruce fanoušků, což je v šestačtyřiceti letech hodné obdivu. Přebil tak i místy humorné prupovídky upovídaného klávesáka. Legendární hit "Do What I Say" s přednahraným dětským vokálem povedenou show ukončil a hned poté se na obloze objevil ohňostroj a na vedlejším pódiu dojezd v podobě za XIII. století zaskakující Mucha se svým písničkářským femi-punkem. Po ní už to ale bylo opravdu všechno.

Desátý ročník Čarodějálesu se navzdory obavám z několika headlinerů, kteří už mají svou největší slávu za sebou díky jejich příjemným setům překvapivě vydařil, mladá krev podle očekávání nezklamala a nezbývá než doufat, že si z toho i ostatní oslavy jak upalování čarodějnic, tak studentského života vezmou příklad a my tak budeme moci vidět více než jen dokola omílané české klasiky. Takže zase za rok?