Skupina Dave Matthews Band, jejíž zatím poslední, osmá řadovka, vyšla už v roce 2012, na svého následovníka stále čeká, v mezičase proto ústřední postava spojila síly s Timem Reynoldsem, který kromě kytary, s níž se představil v Praze, zvládá ovládat i sitar, jazzovou či dvanáctistrunnou kytaru, djembe či mandolínu. Zcela zaplněnému Foru Karlín, jehož nezanedbatelnou část pochopitelně tvořili zejména cizinci, jelikož mateřská kapela byla v našich končinách vždy spíše záležitostí pro fajnšmekry, odehrála dvojice bez deseti minut takřka tříhodinový koncert.

Akustické vystoupení pochopitelně nekladlo důraz na vizuální efekty, scéna byla střídmá a projekce snadno přehlédnutelné. Jen je škoda, že nedošlo alespoň na obrazovku se záběry na hlavní aktéry, ze zadních pozic totiž působilo statické vystoupení s dvěma kytaristy poněkud jednotvárně. Jak moc jste si ale přehlídku ryze americké hudby užili, záleželo především na vašem obeznámení s tvorbou nominacemi, ale i cenami Grammy orazítkovaného umělce.

Začínalo se se skladbou "Little Thing", jejíž plačtivá povaha vzdáleně připomíná bolestínství Sigur Rós. Jako otvírák to však nebyla dobrá volba, takto intimní a pomalá skladba s tíživou emociální hloubkou na publikum, které si ještě v hojné míře teprve hledalo místa k sezení nebo hlasitě konverzovalo na baru, zkrátka ještě nefungovalo.

Atmosféra se však rychle zlepšila a byť bary i nadále rušily, priority drtivé většiny diváků byly jasné. Nasát, co se dá. Ve vystoupení, jehož nedílnou součást tvořila i česky řečená věta "Chtěl bych se vám všem omluvit za toho pána, kterého jsme dali do Bílého domu", zazářily skladby "Crash", podle stejnojmenného filmu, který hrál na pozadí, když Matthews skládal nazvaná píseň "Samurai Cop" nebo například "Ode To The Box", při níž se zpěvák výjimečně doprovodil na klavír. Závěrem se nesla dost možná nejkrásnější melodie repertoáru a sice ta z úspěšného singlu "Crash Into Me".

Nejvíce nadšení z koncertu budou pravděpodobně profesionální kytaristé, neboť ti při mnoha a mnoha Reynoldsových sólech, jenž byly často delší, než samotné skladby, museli doslova hýkat nadšením. Na druhou stranu by ale neškodilo tu a tam zařadit výhybku nebo prostě cokoliv, co by trochu zamíchalo s místy monotónními momenty.

Obvykle se v reportážích z akustických koncertů, které stojí jen na hudbě, často zastupované právě jen zpěvem a kytarou dočtete něco o tom, že diváci interpretovi viseli na rtech a nic jiného nepotřebovali. Zde to tak docela neplatilo. Na rovinu - po třech hodinách převážně pomalých písní natažených ještě delšími sóly by asi na chvíli vysadil i ten největší fanoušek. A ač bychom si samozřejmě přáli odcházet nadšení, s každou další skladbou sílila myšlenka, o kolik silnější zážitek by to mohl být, kdyby dorazil celý Dave Matthews Band a my tak mohli vnímat jeho folkem, country, rockem i obyčejným jamováním ovíněné písně v plné kráse, tak jak byly původně složeny.

Naděje však stále žije. Podívejte se třeba na Seether. I na ně jsme čekali až příliš dlouho, pak v roce 2013 přijeli s akustickým programem, který se mezi nezapomenutelné zážitky rozhodně nezapsal a nyní je čekají hned dvě zastávky v Praze a Brně, kde to na podzim rozbalí na plno. A můžeme-li soudit dle zahraničních štací, bude to pro jejich fanoušky velký zážitek. Tak snad za čtyři roky s kompletním Dave Matthews Bandem v O2 areně?