O tom, že si Depeche Mode přívlastek legendární rozhodně zaslouží, nepochybuje asi nikdo. Už dlouhou dobu pouze trojice stále nahrává nová alba, která mezi fanoušky vzbuzují vášnivé reakce a debaty. Jejich aktuální novinka "Spirit" si na musicserveru vysloužila v hlavní recenzi pěkných sedm bodů z deseti, v makrorecenzi dostali i jednu devítku, ostatní redaktoři ale byli na body skoupější. Výsledné skóre se tak zastavilo na 64 %. Co si tedy o nahrávce myslí pětice našich redaktorů?

---

Tomáš Parkan - Že by začátek nových Depeche Mode pro nové fanoušky? (9/10)
Vztah ke kapele: Dosud v podstatě ambivalentní. Doteď se mi líbilo pouze několik písniček a album "Ultra".

Nebýt mojí manželky, velké fanynky kapely, asi nikdy bych je výrazně neposlouchal, patrně bych ani neviděl žádný jejich koncert a s velkou pravděpodobností by mě minula i jejich novinka "Spirit", což by byla ale obrovská škoda. Zatímco Pavel Parikrupa se v hlavní recenzi zaobíral především tématem alba, mě tenhle aspekt do velké míry minul. Naprosto mě totiž nadchl hudební základ desky. Nevím zcela jistě, jestli Gahan a spol. k tomuto novému soundu dospěli sami, nebo za to může producent James Ford, jehož práce mě zaujala už na "Wilder Mind" Mumford & Sons, ale to je koneckonců jedno, protože tím podstatným je ta neuvěřitelná síla, která z jednotlivých skladeb na posluchače doslova tryská. Jejich zvuk tepe, hněte, dýchá, uklidňuje, bouří, vibruje a je velmi organický a svým způsobem dokonalý. Písničky mají mnoho vrstev, které objevujete postupně. Uslyšíte v nich řadu inspirací v různých stylech, a to nejen rock a elektroniku, ale třeba i blues, vážnou hudbu nebo jazz. Některé skladby mi dokonce připomínají elektronickou verzi "Currency Of Man" Melody Gardot. Ač se to možná na první poslech nezdá, "Spirit" působí i velmi hitově a nedivil bych se, kdyby se některé ze skladeb dostaly do rádií. Hudebně je to totiž jejich nejlepší album za posledních několik let. Nechci predikovat, jak se k novince budou stavět stávající fanoušci, snad na ně nebude působit ve výsledku moc chytlavě a popově, ovšem "Spirit" má obrovský potenciál získat anglickému triu kupu nových příznivců.

---

Jiří V. Matýsek - Depeche Mode se ani po letech nedají splést (7/10)
Vztah ke kapele: Depeche Mode jsem viděl živě - špatné to nebylo. Poslouchával jsem je více, dneska už jen velmi okrajově.

Ač už nepatřím k zarytým fanouškům Depeche Mode, na novou desku jsem byl poměrně zvědavý. Singl "Where’s The Revolution" na první poslech příliš nenadchl, k celku s názvem "Spirit" jsem tak začal vzhlížet s jistými obavami. Ty se však podařilo celkem rychle rozptýlit. Deska zvukově navazuje na předchozí "Delta Machine" - a je to možná právě tento lehce zvýšený důraz na kytary, který mě k depešákům přivedl zpět. Za vrchol alba považuji hned úvodní skladbu "Going Backwards", kterou zdobí jednoduchý, hypnotický riff. Má atmosféru, dovede chytnout, temnota je přímo hmatatelná. V celku pak začal fungovat i zmíněný singl. Škoda, že to nevydrží po celou stopáž. Atmosféra se leckde rozpouští (jmenovitě "Eternal"), "Spirit" chybí nějaký vznět, který by naboural možná až příliš kompaktní - co do nálady a tempa - atmosféru. (Čest skoro-taneční výjimce "So Much Love".) Podstatné je však to, že Depeche Mode zůstávají, i přes obohacování zvuku a příklon k političtějším tématům, sví a od prvních tónů rozpoznatelní. A stále mají schopnost strčit do kapsy o generaci mladší interprety.

---

Dan Hájek - Žádná revoluce, vítězí temná atmosféra a duše (7/10)
Vztah ke kapele: Po "Delta Machine" jsem čekal spíše další průšvih, ale oni překvapili, ještě jsem na ně tedy nezanevřel.

Jediným zádrhelem "Spirit" se zdá fakt, že na něm asi nezaslechnete nic, co už byste v rozsáhlé diskografii Depeche Mode dříve neslyšeli. Vrátila se však hutná atmosféra a při některých skladbách zas proběhne ona husina ("Going Backwards", "Cover Me" nebo "Fail"), nenastává tak prázdná nicota zmíněné "Delta Machine". Nemalou měrou tomu pomohl James Ford, který zjevně důkladně nastudoval to, co na "Ultra" dokázal Tim Simenon - v tomto směru se asi jedná o zvukově nejvíce celistvé album za poslední roky (až na nepovedené výjimky, třeba se "Scum"). Martin Gore tu ze sebe stírá své depky ze současného dění a Dave Gahan je umí stále skvěle podat, ačkoliv již v převážné míře spoléhají na pomalejší tempa. James však i z tohoto vykřesal nemálo; "Spirit" by však slušel i recoilovský střih Alana Wildera. Naštěstí se však neopakuje zádrhel z minula a "Spirit" utahuje smyčku s každým poslechem více a více a po delší době vás bude bavit objevovat ty goreovské hrátky se synťáky. "Eternal" a "Fail" k Martinovi pasují skvěle - ta černočerná houšť má zas svou funkční symboliku a snad to do příště vydrží.

---

Ondřej Michal - Na obnovené přátelství s Davidem a spol. to nevypadá ani tentokrát (5/10)
Vztah ke kapele: Hrdinové mojí puberty.

Ahoj kluci, díky za novou desku. Naposledy jsem vás poslouchal v časech kolem "Ultra". Tehdy jsem začal mít pocit, že už nám to neklape jako v dobách "Violatoru" či "Songs Of Faith And Devotion" a že vám přestávám rozumět. Zkrátka mi došlo, že bude nejrozumnější dát si od sebe pauzu. Nakonec se trochu protáhla, připouštím. Když se mi pak od vás něco doneslo, velkou radost jsem z toho neměl. U "Spirit" jsem si ale řekl, že našemu vztahu dám šanci. Nevím, jak to máte v kapele teď hozené, ale víc než jako depešáci mi deska zní jako Davidova sólovka. A to přesto, že u dvou písní pustil k mikrofonu Martina. Album je pomalé, hluboké, plné smutku a beznaděje. Chápu, s ohledem na události ve světě se není co divit. Potíž je ale v tom, že na "Spirit" jste nedali nic, co bych od vás už někdy v minulosti neslyšel. U kapel vašeho formátu se tak nějak čeká, že s ničím novým už nepřijdou. Stejně tak je naivní doufat, že vytáhnete umaštěná esa, která fungovala v devadesátkách. Tohle je ale víceméně zbytečná deska. Sorry, ale ani tentokrát to na obnovené přátelství nevypadá. Tak snad příště.

---

Tomáš Navrátil - Temná realita vyrobená na přání (4/10)
Vztah ke kapele: Ten jejich největší hit "Enjoy the Silence" obsahuje hra Disney Fantasia pro Xbox One.

Vydání každé nové desky Depeche Mode jsem bral vždy za hudební událost hodnou pozornosti. A tak, jako každé čtyři roky, jsem zasedl i k poslechu jejich čtrnáctého alba "Spirit" a opět jiskra nepřeskočila. Je to temné, je to bojovné a je to ke konci už trochu nuda. Skladby jedna do druhé splývají tak, jako kdyby šlo o záměrně zhotovený dlouhý megamix. Když však zaměříte svoji veškerou pozornost i na slova, popadnou vás temné myšlenky. Vím, že lidstvo je nemyslící ovcí, která žije ve strachu, ale v ulitách jejich domova se cítí nedotknutelně. Je hezké, že nám to depešáci připomněli, ale to všechno fanoušci již dávno vědí. A my ignoranti kvalitní hudby milující rádiový pop nám to nutkání vyrazit do ulic a začít stavět barikády nijak nevštípilo. "Spirit" je určené výhradně těm věrným. Nové posluchače, u kterých by se mohla probudit bojovná nátura a obliba v černé oblečení, si nezískají. Věřím ale, že se o to Depeche Mode ani nesnažili. Ostatně každá skupina, zpěvák i zpěvačka, kteří mají minimálně dvě dekády kariéry za sebou, už skládají výhradně pro potěchu jejich nejvěrnějších.