Nezávislý kytarový samorost Plini představuje na scéně moderní kytarové hudby v současné době velmi žhavé zboží. Zcela jistě se jedná o umělce, který aktuálně nastavuje technické i kreativní trendy na poli de facto nové žánrové kategorie, oscilující kolem progresivního metalu, ambientního art-rocku či novátorského jazz-fusion. Populárního kytaristu, včetně některých dalších zástupců tohoto silně pokrokového hudebního mixu, mělo minulý pátek možnost slyšet nepočetné publikum na pódiu klubu Rock Café v Praze. Jak se nevšední žánrová seance vyvedla?

Přítomnost vycházející instrumentální hvězdy z Austrálie vyvolala o páteční noci mezi fanoušky moderního avant-metalu bezpochyby opravdové pozdvižení. V přátelském sentimentu se sešly desítky senzacechtivých nadšenců, pro které Plini společně se svými hosty vytvořil doslova sváteční večer plný kolegiální lásky ke kvalitní kytarové hudbě, stejně jako k poctivému instrumentálnímu řemeslu přítomných interpretů a jejich umělecko-technickým dovednostem vůbec.

Celý večer zahájil zhruba se čtyřicetiminutovým koncertem srbský skladatel, producent a kytarista David Maxim Micić. Posluchačům představil výběr skladeb ze svého posledního dlouhohrajícího počinu "Who Bit the Moon". Silně atmosferický set byl založený na množství dramatických dějových zvratů, kdy se zasněné ambientní plochy střídaly se vzletnými art-rockovými sóly či těžkými kytarovými groovy. Jednalo se jistě o pozoruhodný a skutečně vtahující zážitek hned na úvod a Micić tak potvrdil vysoká očekávání, jež jsou na něj v současnosti bezpochyby kladena.

Totéž se však nedá s čistým svědomím prohlásit i o následující formaci večera, polských pokrokových talentů Disperse. Navzdory celkem snesitelnému zvuku i narůstající gradaci v průběhu jejich vystoupení vyzníval výkon Poláků jaksi naprázdno. Jejich poněkud bezzubá hudba nebyla podána nijak chybně či nedbale, ale publikum si zkrátka nedokázali zcela získat. Skladby Disperse působily v pátek bohužel stále nevyzrálým dojmem: planý zpěv vokalisty Rafała Biernackého, ale především nepřehledný počet technických pasáží a jejich častých změn měl za následek vcelku nezáživný poslech. Pokud se už objevila hudebně silnější část, Disperse měli vždy tendenci ji vzápětí zdiskreditovat částí jinou. Škoda. Koncert tak alespoň zachránilo kytarové umění klíčového člena souboru - na scéně respektovaného Jakuba Żyteckého, který svou hrou dojem z celé kapely zásadně povýšil.

Kdo však publikum jistě nezklamal, byla hlavní hvězda večera, nekonformní australský DIY producent a kytarový fenomén současného jazz-fusion metalu Plini. Ten po své předchozí trilogii digitálně vydávaných EP přivezl tentokrát na tour i poslední nahrávku a zároveň debutové album "Handmade Cities", díky kterému se dostal nyní již do širšího žánrového povědomí. Legendární kytarista Steve Vai tuto desku dokonce označil za "...jednu z nejlepších evolučních, rytmicky i harmonicky sytých, rockově-kytarových nahrávek vůbec". A jak se mohlo pražské publikum samo přesvědčit na živém koncertě, tento výrok není, zdrženlivě řečeno, vůbec daleko od pravdy.

Pliniho vystoupení bylo nutně lahůdkou snad pro všechny přítomné hudební gurmány. Jeho show měla formu přehlídky rozličných kytarových technik a herních stylů, stejně jako hudebních a uměleckých poloh, které s tak dechberoucí originalitou a především lehkostí rád kombinuje. V Pliniho případě se zkrátka jedná o jakousi ultra žánrovou a technickou fúzi, při jaké velmi decentně snoubí doslova artová témata, připomínající tvorbu vrcholných Pink Floyd, s klasickými jazzovými postupy, stejně jako kytarovými master class vzorci vyhovujícími současným standardům na poli djentu. To vše dokáže tento mladý, sympatický virtuos dotáhnout k téměř dokonalému zvukovému průniku a kreativní malebnosti, jež bude v současnosti jen stěží hledat nějaké konkrétní srovnání.

Výběr Pliniho skladeb byl poměrně pestrý: publikum, které prakticky zaplnilo celý prostor klubu se dočkalo jak citlivějších, melodicky orientovaných momentů, tak i poměrně intenzivní kytarové nálože v podobě signifikantních matematických riffů. Kytarista paletou svých výrazů publikum rozhodně nešetřil a servíroval velmi koncentrované, zároveň však pestré auditivní menu. Dosti přesvědčivé byly i výkony členů Pliniho doprovodné kapely. Bubeník Troy Wright podal více než solidní výkon, nemluvě o hráčsky populárním baskytaristovi Simonu Groveovi, jehož technické dovednosti jsou jednoduše úchvatné. Přimysleme si ke všemu i dobrý zvuk, který se během koncertu na místě podařilo vyprodukovat, a dostaneme tak excelentní hudební zážitek, jakého si očividně užívali fanoušci, ale o co více, také samotní muzikanti na pódiu.

Hudebníci všech účinkujících kapel totiž mimochodem pojali celý večer také velmi kolegiálně jako koncert pro sebe samotné navzájem. Spřátelení hráči na pódiu hojně hostovali ve formacích svých partnerských skupin, přičemž vrcholem byl v tomto ohledu okamžik, kdy si během jedné skladby společně zahráli kytaristé všech tří zmiňovaných souborů. Společně s nevelkým publikem tak na akci vládla bezmála rodinná atmosféra nesoucí se v duchu sdílené radosti z hudby, kolektivního porozumění a vzájemného respektu naskrz mezi hudebníky i posluchači zároveň. Důkazem toho budiž i jeden, řekněme, muzikantský vtip v podobě převzaté kultovní skladby "I'll Be There For You", kterou zahráli Plini a spol. ke konci svého vystoupení. Publikum si tímto fórkem sympatický Australan získal definitivně.

Jaký dojem tedy z nevšední žánrové akce převládl? Plini a jeho hosté nabídli Praze hudebně velmi kvalitní show. Rock Café proměnili svými neobvyklými hráčskými dovednostmi rázem ve svatyni všech příznivců moderní metalové avantgardy a hotovou oázu pravé kytarové rozkoše. Pliniho zastávka udělala českým fanouškům skutečnou radost. Bude bezesporu zajímavé, co předvede eventuálně australský pionýr příště. Už teď je ovšem jasné, že je ve svém oboru hvězdou, jehož návštěvu by si neměl nechat ujít žádný posluchač pokrokové instrumentální školy.