Umělecky činných osobností, které svým záběrem dokáží přitáhnout diváky z prakticky všech sociálních, vzdělanostních i věkových vrstev, obecně není moc. Existuje spousta takových, kteří by chtěli, jsou i tací, kteří si mylně myslí, že se těší tak širokospektrální oblibě, nicméně ti, kteří by svou popularitu nepotřebovali zdůrazňovat a přesto ji měli v podstatě celý svůj umělecký život neměnnou, by se dali spočítat na prstech. Hana Hegerová mezi ně rozhodně patří.

V divadle Kalich bylo na oba dny podzimních koncertů (které jsou v podstatě nepsanou oslavou zpěvaččiných narozenin) dlouho dopředu vyprodáno. Koncerty Hegerové se totiž chtě nechtě staly společenskou událostí, pojmem - a co je důležité, nejen pro diváky staršího věku, kteří na ni chodí už od dob jejích začátků v Semaforu, ale i pro mladší, mladé a nejmladší. Co do věku a úrovně společenského postavení zde od prvního pohledu byli zastoupeni všichni. Není divu, Hegerová má mnoho výrazových poloh, takže oslovuje skutečně mnohé.

Poněkud mylně bývá občas spojována s obrazem patetické, uzrálé starší konzervativní dámy, která se vyžívá ve vážných a emotivních polohách. Přitom, jak je z živých koncertů vidno, pravda je to jen sotva ze třetiny. Hana Hegerová na pódiu je zrovna tak svižná, energická, místy vtipná, místy zdlouhavá, kouzlu vlastní roztomilosti propadající, bavička, která nemá daleko k šantánové plebejskosti. Umí být koketní ("...ano, vím, jsem trochu koketní, když my ženy ale občas musíme být... tolik nám to sluší"), sama se považuje za snoba ("... třeba dodat, že snoba, který si to může dovolit"), přehrává ráda, neb je přeci "pouhou vyučenou hérečkou", zdůrazňuje svou slabost pro (občas více občas méně uvěřitelnou) improvizaci.

Dokáže rozesmát, ve stejných pěti minutách jedním dechem i téměř rozplakat sebe i diváky, nejsou to přitom gesta prázdná a ochotnická, nepostrádají na upřímnosti. Písně, jejichž databáze je snad již patnáct let neměnná ("vím, je to jen má chyba, stydím se, ale od 'Potměšilého hosta' jsem nebyla schopna vydat desku"), už má tolik zažité a zkušenost s reakcemi diváků na ně je tolikanásobná, že ví přesně, v jaký okamžik kterou použít, aby neztratila kontrolu nad atmosférou v sále. Což se jí, nepochybně i dílem ostřílených muzikantů za zády (jejich sdružení je od pohledu velmi pestré - Petr Malásek za klavírem, Robert Balcar (ten stejný, který učinkuje například v J.A.R.) na kontrabas, Zdeněk Fišer s kytarou a František Kop u saxofonů), s přehledem daří.

I střídají se skladby, při kterých běhá mráz po zádech a z nichž se vynořuje síla celého kolektivního nevědomí ("Noc" zpívaná v jidiš, "Potměšilý host"...), s těmi ze života nepochopených vztahů (ty převažují - "Denim blue", "Lásko má", "Šťastné slunce", "Svatební píseň") i parodickými variacemi na písně médii zprofanované ("je to těžké s tou popularitou ...když jim ale udělám nějaký ústupek, oni mě zas víc hrají") - "Levandulová" to, doufejme, odnesla za všechny; v celkovém dojmu splývá, je-li autorem Horáček, Kopta, nebo Seifert, je mezi nimi cosi jednotícího, vnitřní pocit, kterému všichni v publiku rozumí a přesto by jej sami neuměli tak dobře zformulovat. Nakonec to může být právě ten důvod, proč se na koncertech Hany Hegerové pokaždé schází v takovém počtu a odchází v tak poznamenaném rozpoložení.

Hana Hegerová, divadlo Kalich, Praha, 22.10.2002