Všechno začala dvojice Rob Garza a Eric Hilton, když začala cestovat po světě a nasáté kultury obtiskla do své tvorby. Oba pánové jsou dodnes také jedinými oficiální členy Thievery Corporation, ačkoliv na pódiu jich je vždy minimálně šest. Soubor obsahující kromě dua starající se o klávesy a elektronické krabičky také bubeníka, perkusionistu, kytaristu s hráčem na sitár v jedné osobě a po scéně se kradmoucího basáka v overallu, jemuž při studiu pódiové prezentace jistě pomáhaly živáky Red Hot Chili Peppers. To vše ve vyprodaném, mariuhanou zakouřeném, pivem načichlém a bolestně přeplněném Roxy korunovala ještě pestrá sestava vokalistů.

Organizace bohužel tentokrát trochu zaspala, protože když jedenáct minut po osmé začínala skupina s instrumentálkou, před klubem ještě ve frontě stály desítky lidí. O něco lepší mohlo být i nazvučení, díky němuž se v nástrojově bohaté hudbě občas ztrácely hlasy jednotlivých zpěváků. Samotnému koncertu ale téměř nebylo co vytknout.

Unikátní zbraní více než dvacet let působící formace je variabilita za mikrofonem a žánrově neomezená přehlídka hudby ze všech koutů světa, což například loni v červenci ocenili návštěvníci Colours Of Ostrava, kde Washingtonské duo vystoupilo a pro mnohé se zařadilo k překvapením i vrcholům festivalu zároveň. Pisatel tehdy bohužel neměl možnost shlédnout vystoupení v celé délce, i výřez z něj ale zanechal hodně pozitivní dojem. A v Praze jakoby se objevovalo podruhé.

Neuvěřitelně pestré výrazové rejstříky zpěváků a vůbec celé skupiny a jejich vzájemné prolínání nedělaly z koncertu nepoživatelný guláš, ale naopak barevnou přehlídku toho nejlepšího takřka z celého světa. Reggae "True Sons Of Zion" v podání Notche se přirozeně přelévalo v downtempové zadumané melodie, které následně přešly do hip hopu v podání živelného a zábavného dreadaře říkajícího si Mr. Lif, který ukázkově vystřihl například "Ghetto Matrix".

Z ještě horké desky "The Temple Of I & I" zazněly také ještě "Love Has No Heart", "Weapon Of Distraction", "Road Block" perfektně předvedené svůdnou jamajskou Rihannou Racquel Jones nebo "Time + Space", v níž se předvedla ve výrazném klobouku vystupující a na jiných místech také francouzsky zpívající Loulou Ghelichkani. Nemá smysl popisovat vše, dělo se toho opravdu hodně a prakticky každou skladbu se měnili jak zpěváci nebo jejich vzájemné kombinace, tak hudební žánry. Lounge, jazz, chill-out, trip hop, R'n'B… chyběl snad jen metal.

Poklidné pohupování ze strany na stranu většinou přerušil Mr. Lif s některou ze svižnějších skladeb, například během od studiové podoby rázně pozměněné "Fight To Survive" se za pomoci Notche a Natalie Clavier podařilo lidi dokonce rozeskákat a zcela tak smazat všechny ty nesmyslné rozdíly v barvách pleti, oblíbeném žánru nebo přístupu k životu. Existoval jen jeden klub a v něm nadšení lidé na obou stranách pódia.

Zkusíme-li pozapomenout na useknutý přídavek s nezahráním závěrečné "Unified Tribes", je třeba ještě zmínit fenomenální výstup chicagského perkusionisty, který předvedl svému věku absolutně neodpovídají energický taneční i pěvecký výstup, v jehož závěru se v sále zhasla světla a on sám si s baterkou připevněnou na šňůře točil nad hlavou jako s lasem. Fascinující zážitek. Co k tomu dodat? "One love", dámy a pánové, "one love".