Z vašich koncertů si pamatuju hned několik variant historky o tom, jak jste se s Tomášem dali dohromady. Jak to bylo ve skutečnosti?

V: Seznámili jsme se na společném koncertě našich tehdejších kapel Fidibus a Slyš. Příležitostně jsme spolu začali jamovat a chodit na pivo. Když jsem se po čase pustil do nahrávání sólového EP "Opuštěné pokoje", Tomáš se nabídl, že mi s tím pomůže.

Kdyby se Tomáš neobjevil, hledal bys k sobě někoho jiného?

V: Těžko říct, pracoval jsem od začátku s dost otevřeným konceptem. S Tomem jsme do původních verzí mých písniček nahrávali nové nápady a fungovalo to. Výsledek byl výrazově sice trochu mohutnější, než jsem původně plánoval, ale oba nás bavil, takže jsme věcem nechali volný průběh.

A jaká byla tvoje původní představa?

V: Akusticky nahrané písničky, jeden hlas, jedna kytara, živé nahrávání.

Kdy k vám přibyli další muzikanti?

V: My jsme v základu pořád jenom dva. Do studia jsme ale chtěli rytmickou sekci. Oslovili jsme kontrabasistu Tomáše Lišku (Pénte, Druhá tráva, Malina-Liška-Nejtek) a bubeníka Mariana Petrželu (Floex, Skinny Joe Line). Oba jsou to super muzikanti, fajn kluci a jsme moc rádi, že do toho s námi šli.

Nahrávání vám prý zabralo pouhých šest hodin. Jak jste se na ně připravovali?

T: Já s Vojtou zkoušíme průběžně pořád. Tomáš s Marianem si repertoár naposlouchali nebo dokonce přepsali do not. Oba přišli s vlastní představou svých partů a společně jsme potom doladili nuance. Při nahrávání jsme pak sjeli každou píseň třikrát. Jednu jsme později ještě přehráli jen s Vojtěchem.

Pro vás pro oba je to první deska?

V: Předtím jsem vydal EP "Opuštěné pokoje" a taky ještě jedno EP s kapelou Fidibus. Ale ano, tohle je moje první dlouhohrající album.

T: Já jsem měl kapelu s tátou (3Faces) a zhruba od mých patnácti let jsme spolu dělali desky. Taky vyšly pod vydavatelstvím, takže musím započítat i je.

Co vás nejvíc motivovalo k tomu pustit se do debutu?

T: Věříme, že deska je jednak dobrý prostředek, jak se dostat zase o kus dál do povědomí lidí. A po tom, co jsme do společného hraní investovali tolik energie, nám připadalo, že je na čase dát lidem do ruky něco reprezentativního a hmotného.

V: O tom, v jaké formě album vydat, jsme vedli poměrně dlouhé debaty. Online jsme na těch klasických místech jako Spotify, Deezer, Bandcamp… Ale byl jsem to já, kdo nejvíc oponoval fyzickému formátu. Z důvodů, které naznačil Tomáš, jsme se nakonec rozhodli i pro tuhle variantu. A když jsem to CD poprvé uviděl, byl jsem zpětně strašně rád, že jsem se nechal přesvědčit. Vím, že prodeje fyzických nosičů v dnešní době hrozně padají a myslím, že to je škoda. Držet texty a všechny informace přímo v ruce, je fajn. Seriózně uvažuju, že si zase seženu pořádný přehrávač nebo gramec, abych nezapínal počítač pokaždý, když si chci pustit hudbu.

Kdo všechno ke vzniku alba přispěl?

V: Třeba Marian Petržela na bicí, Tomáš Liška na kontrabas, Sabina a Kristýna Štusákovy na vokály, Jakub Čermák, který udělal klip k singlu "Sousede" a pomohl definovat vizuální styl, Michaela Verbová, která vyšvihla skvělej design CD, Martin Tůma, který nás nafotil po koncertě a poměrně intenzivní afterparty v ulicích Českých Budějovic… a několik dalších přátel. Taky nemůžeme zapomenout na Aleše Charváta ze Studia Svengali a Davida Landštofa z labelu Tranzistor, jehož aktivity vřele doporučujeme vaší pozornosti. Všichni tihle lidé mají velký talent a hodně nám pomohli. Díky nim dostalo album i vše kolem něj daleko komplexnější tvar.

T: Měli jsme velký štěstí na lidi. Většinou jsme se potkali milou souhrou náhod a s každým jsme si sedli i po lidské stránce.

Myslíte, že po zkušenostech z nahrávání časem přiberete další hráče nebo by vám mohli narušovat symbiózu?

T: Podle mě zůstaneme jako takovej Lennon a McCartney. (smích)

V: Tak to si nastavil laťku hodně vysoko. (smích) Ne, podle mě tím, že jsme desku nahrávali s klukama (a že už jsme v té studiové sestavě párkrát hráli i naživo), je důkazem, že se nebojíme toho, že by nám někdo cokoli naboural. Pokud narazíš na správný lidi, můžou celou věc jedině posílit. I když se změní forma.

T: Prostě to pak není taková nuda. (smích)

Jak funguje dělba rolí mezi vámi dvěma?

T: Co se týče desky, tak na ní má hlavní podíl Vojta. Většina písniček je jeho, takže je to vlastně i on, kdo definuje zvuk.

Vidíš, podle názvu bych hádala, že jedete fifty-fifty.

V: Co se týče názvu, tak pravda je, že nejdřív jsme album plánovali udělat pod mým jménem. Ale vzhledem k tomu, že jsme do něj oba vložili hodně energie, já textařsky a skladatelsky, Tomáš instrumentálně - navíc celé album míchal, došli jsme k názvu Urbánek & Mourek.

T: Je to praktický název. Když se dva rozejdou, alespoň si lidi pamatujou jejich jména. Jako třeba Simon & Garfunkel. (smích)

V: Jo, to je takový bonus navíc.

Jak jste se vlastně dostali k muzice?

T: Já jsem se k muzice dostal přes tátu, který je zpěvák, takže jsem měl hudební průpravu doma odmala. Točilo se u nás dost muzikantů a když na mě jednou z futrálu vykoukla elektrická kytara, bylo to jako zjevení a já měl absolutně jasno, že to bude můj život.

V: U mě je to podobně. Převážná část rodiny se nějak hudbě věnuje.

Zůstali jste jako muzikanti věrní stejné muzice, jakou jste slýchávali doma v dětství?

T: Ne, to ne. Ta škála hudby, kterou oba vstřebáváme je daleko pestřejší. Ale byla to dobrá muzika k tomu, aby z ní člověk získal průpravu.

V: Přesně. Jako dítě jsem si díky rodičům oblíbil třeba The Beatles nebo Queen, což byla super škola. Pak jsem mezi těma jejich deskama našel výběr Antologie Blues od Paula Olivera a našel tam takovou ostřejší verzi písně "Sunnyland" od Elmora Jamese. Ta skladba mi zase ukázala další směr. Pak přicházela postupně i dohromady spousta dalších vlivů.

T: Mně se zase vybavuje, jak mi bylo asi tak osm a pokaždý, než jsem šel do školy, vzal jsem si tátovu španělku, skákal s ní na posteli a hrál si na Elvise Presleyho. Máma mě tenkrát celá naštvaná okřikovala, že mám v hlavě jenom ten svůj rock’n’roll. Prostě jsem tomu propadl.

Vidím, že v dětství u vás muzika měla důležité místo. Jak to máte teď?

V: Já bych řekl, že muzika je pro nás hlavně velká vášeň. A osobně jí věnuju téměř všechen volný čas.

T: Jo, rozhodně je to věc, která je pro nás na prvním místě. Což ty věci na druhém a třetím místě občas špatně snáší.

To věřím. Desku jste prezentovali jako věc, která vykoupí vaše hříchy. Předpokládám, že nešlo o ty hudební…

T: Ne, ty jsou odjinud.

V: Ta narážka směřovala spíš k těm zábavnějším historkám, kterých jsme za tu dobu, co spolu hrajeme, nasbírali pěknou spoustu.

T: To je fakt, myslím, že by stálo za úvahu si začít vést nějaký kapelní deníček.

V: To snad radši ne…

To není špatný nápad, alespoň byste měli co vyprávět při koncertech mezi písničkami. I když s tím zatím nemáte problém, protože Vojta je docela řečník. Máš předem promyšlené, co a kdy budeš říkat?

T: Nemá. Občas mám strach, co z něj vypadne. Jako třeba tuhle, když jednu ženu, která k nám celou dobu našeho vystoupení byla otočená zády, komentoval z pódia slovy: „dokonale znám vaše záda“. Nebo jak to bylo?

V: Myslím, že to bylo „už znám vaše záda líp než váš přítel.“

T: Takhle to bylo! Každopádně jsem se začal okamžitě rozhlížet, jestli od přítele nepřiletí rána nebo nějaký sklo na pódium.

V: Někdy si v den koncertu převaluju v hlavě, co bych rád řekl, pak to třeba hned zapomenu a večer mě napadne něco jiného. Když jsme křtili desku, tak jsem se hodně soustředil, abych nezapomněl poděkovat všem zúčastněným. Hodně věcí se děje na místě. Někdy se mi zamotá jazyk, jindy prostě mlčím.

Nepatříte k muzikantům, kteří by hodně hráli v Praze. Často hrajete po okresech a maloměstech. Jste rádi na cestách?

V: Jasně. Koncertování nás vždycky bavilo. Vypozorovali jsme, že u nás dobře funguje koncept takových minišnůr. Dejme tomu čtvrtek až sobota. Někde jsem četl, myslím, že na stránkách Vladimíra Merty, že na takový výjezd …se každý muzikant těší. Pod to se můžu podepsat.

Existuje v Čechách nějaká scéna kolem stylu, který hrajete?

V: Jsou tu skupiny lidí a organizátorů jako třeba kluci z Večer Jiného Folku, Open Mic POTRVÁ, open-mic.cz nebo Open mike, který dělá Michael Kyselka. Tak třeba kolem těchhle událostí se často potkávají různí muzikanti, kteří mají blízko i ke stylu, který hrajeme my. Ale asi se to nedá srovnat s komunitou ve smyslu třeba punkovejch, HC nebo metalovejch kapel. Na druhou stranu se pohybujeme v žánrově ne úplně vyhraněném prostředí. Hráli jsme třeba na koncertě, kde kromě nás byly na line-upu tři hodně ostrý HC kapely. Musím říct, že jsem byl mile šokovanej z toho, jak vstřícně a vnímavě na nás tamní publikum reagovalo.

Jste vybíraví na prostředí, ve kterém hrajete, třeba kvůli pozornosti?

V: Nijak zásadně. Vždycky je samozřejmě super, když přijedeš na místo, které samo o sobě nabízí lidem možnost se v klidu zaposlouchat. Hrajeme spíš poslechovou muziku a taky jsme rádi, když je rozumět textům. V duu máme tu výhodu, že můžeme zahrát i tam, kam kapelu s velkým aparátem nepozvou nebo by tam prostě nevyzněla dobře. Třeba malá kavárna nebo čajovna. Ale hrajeme víceméně všude. Někdy přijedeš na místo, kde to funguje samo. Někdy jseš pěkně sedřenej. Ale každá z těch zkušeností má svůj význam nebo tě může dál inspirovat.

T: A stejně je vždycky nejlepší, když se ti podaří vybojovat tichý publikum.

V: Což kolikrát není vůbec snadný.

Máte nějaký fígl, jak si ticho vybojovat, když okolnosti nepřejí?

T: Nejlepší je nenechat se odradit, podat maximální výkon a tím si lidi získat. Alespoň některý…

Zmínili jste důležitost textů. Jaký ty si vlastně textař, Vojto?

V: Některé písničky vznikají rychle. Třeba singl "Sousede", který jsme spíchli na zkoušce asi za půl hodiny. Jiné zrají delší dobu a text musíš pozvolna tesat. Většinou to u mě funguje tak, že na konkrétní melodii mě rovnou napadne nějaký textový motiv, který pak dál rozvíjím. Slova i melodie často přicházejí nečekaně, třeba i na základě chyb a přehmatů.

Měl si vždycky jasno, že budeš zpívat česky?

V: Dřív jsem hrával v kapele, ve které jsme zpívali anglicky. Ale vždycky jsem měl vedle toho nějaké písničky v češtině a časem jsem češtinu začal vnímat jako větší výzvu. Zpívat česky je pro mě v tuhle chvíli intenzivnější zážitek, člověk si připadá skoro jako nahatej.

Co chystáte v nejbližší budoucnosti?

T: Po koncertně nabitém podzimu jsme začali pracovat na druhém klipu. K naší radosti se ho opět ujme Jakub Čermák. Završíme tím kapitolu alba Urbánek & Mourek. Někdy na začátku roku 2017 plánujeme klip pokřtít koncertem a večírkem. Průběžně taky vznikají nové písně a dvě z nich jsme zaznamenali na live videa v rámci Karlín Session. Mrkněte na náš kanál nebo facebookovou stránku.