Dlouho dopředu vyprodaný Lucerna Music Bar nejprve rozehřívalo duo Shells. Elektropopová formace, která tvoří hudbu hledající spojnice mezi The xx a London Grammar, velmi mile překvapila trendy produkcí, civilním a upřímně radostným projevem a velmi svébytnými skladbami, jejichž jediné dvě nevýhody spočívaly v předtočených elektronických pasážích a nezúčastněným publikem, které si přes všechno to povídání možná ani nevšimlo, že jim Shells prozradili, že jsou další částí mozaiky line-upu druhého ročníku pražského Metronome festivalu.

Jen co se ale nepřehlédnutelné zpěvaččiny ďolíčky ve tváři schovaly v zákulisí, netečnost a nezájem přeskočily z publika zpět na pódium. Když se na něm totiž o pár minut později zjevili The Naked And Famous, tak zatímco fanoušci jásali, z kapely šel takový chlad, že byste šli málem raději ven do mrazu, abyste se alespoň na chvíli zahřáli. Z pěti členů se koncertem minimálně v první půlce nebavil nejspíš žádný z nich, strnulé výrazy v jejich tvářích a chybějící chemie na pódiu zmátly i natěšené příznivce, kteří po prvních skladbách dali zase ruce dolů a už se spíše jen kolébali do rytmu.

Že se ústřední pěvecká, ale i partnerská dvojice Alisa Xayalith a Thom Powers po dlouhém soužití nedávno rozešla, se mezi fanoušky vědělo, že je ta vzájemná vášeň ale opustí i na pódiu, to jsme si asi všichni odmítali připustit. A ne že by snad kvarteto neumělo hrát - silného materiálu čerpajícího převážně ze synthpopu, indie rocku, ale post-punku, mají na svých třech deskách spoustu. A kdo je viděl v roce 2014 na Rock for People, jistě potvrdí, že se jednalo o jeden z nejlepších koncertů celého festivalu. Ne-li vůbec ten nejlepší.

Jenže zatímco tehdy hráli přesně tak, jak o tom zpívali, tedy plni mladistvého odhodlání, hladovějící po vědomostech i zážitcích a plni euforie, což jsou ostatně důvody, proč jejich alba většina z nás poslouchá, v Lucerna Music Baru se ne a ne probrat z letargie a profesorského hraní bez života. Takovému vystoupení sice není po technické stránce co vytýkat, jenže bez pořádných emocí a chuti nechat na pódiu všechno to jaksi není ono. Zejména zpěvačka coby hlavní tahounka večera sice zpívala skoro jako na studiovkách, místo komunikace a vzájemné interakce s publikem se ale k lidem drtivou většinu času otáčela zády a veškeré pauzy dlouze svlažovala hrdlo u bubeníka.

Jistě, mohla být jen nemocná, jenže podobně na tom byl i zbytek kapely a člověka tak chtě nechtě muselo napadat, zda se oblíbená skupina dožije i čtvrté a páté desky.

Mezi highlighty první půlky koncertu lze zařadit dva vyvedené zlomy ve skladbách "All Of This" a na akustickou kytaru doprovázenou "A Stillness" z jejich nejlepší a tedy druhé desky "In Rolling Waves". Ledy se ale konečně začaly lámat až se singlem "Hearts Like Ours". Teprve v deváté skladbě z šestnácti odehraných Alisa párkrát zamávala na fanoušky, kteří jí to s radostí opláceli a na její tváři se tak snad vůbec poprvé objevil ten starý známý úsměv.

Mile překvapila také nezvykle silná odezva na dokonale vygradovanou kompozici "No Way" a na závěr základního setu zařazená hymna "Young Blood", na kterou pochopitelně všichni čekali. To už ale do úplného konce zbývala jen silným refrénem poháněná "Last Forever" a atypická balada "Rotten", tedy nejsilnější věc z aktuální kolekce "Simple Forms".

Ačkoliv byla ale druhá polovina výrazně živější a zábavnější než ta první, vkrádá se do výsledného hodnocení ono britské úsloví "Too Little, Too Late". A tak se z akce, která se snadno mohla stát koncertem roku, stalo naopak jedno z jeho nejbolestivějších zklamání. Byla by škoda, kdyby na kapelu teď fanoušci zanevřeli, aktuálně to ale vypadá, že by mladou, respektive čerstvou krev potřebovali především samotní The Naked And Famous.