V letošním roce se Pražský výběr, až na vystoupení v rámci putovního festivalu Hrady CZ, znovu koncertně odmlčel. Původně plánované nové album, po kterém byl ostatně pojmenovaný i rozlučkový koncert "eR...Last Or Forever", nevyšlo a vlastně není ani jisté, zda skutečně někdy vyjde. Historicky tradiční neshody v kapele jeho finální dokončení zkrátka neumožňují. Něco se jim ale přece jen povedlo dotáhnout do konce. A tím byl téměř megalomanský mejdan v O2 areně, kde kromě Českého národního symfonického orchestru, v čele s dirigentem Metropolitní opery v New Yorku Stevenem Mercuriem, vystoupil zástup hostů napříč žánry.

Velmi solidně zaplněná pražská aréna se sice dočkala menšího zpoždění, ale hned po vstupu na plochu fanoušky překvapilo velkolepě připravené pódium s rampou až do jedné třetiny arény, velký Ropotámo s roztaženýma rukama u jejího stropu či čtyři velké obrazovky. Uprostřed něj a po krajích pak bylo připraveno místo pro symfoniky. Michael Kocáb, který byl hlavním dramaturgem celé akce, skutečně nešetřil a pro návštěvníky připravil na tuzemské poměry velkolepou podívanou.

Bohužel právě dramaturgické chybky kapele hlavně zpočátku podrážely nohy. Prakticky celá první třetina koncertu se obešla bez hlavních protagonistů, což postupem času začalo fanoušky uvádět do rozpaků a nelibosti. Nepomohl ani žlutý tank na obrazovce, kterým před nedávnem Pražský výběr demonstroval právě před O2 arenou, ani snaživí hosté. První skladbu "Nekonečnej mejdan" odpálilo trio zpěváků v čele s Viktorem Dykem a pohybujícím se Ropotámem nad hlavami hudebníků. Posléze nastoupil i Vojta Dyk s písní "Tajtrló", ale ke zklamání diváků stále bez legendárních hudebníků.

Ani nástup samotné kapely nebyl zrovna ideální. Jednotlivé nastupování a střídání jejích členů působilo nekompaktně, až podivně. Se "Strakou v hrsti" za zpěvu Vojty Dyka přispěchali oba bicmani formace Jirka Hrubý a Klaudius Kryšpýn. Ti posléze zase odešli, aby na jejich místo nastoupil za doprovodu Ivy Pazderkové Vilém Čok s vysavačem místo mikrofonu. Ale i ten vydržel na pódiu jen na chvíli a nezvyklý nástup dovršili i Michal Pavlíček a Michael Kocáb s písní "Snaživec". První jmenovaný pak zavzpomínal na nedávno zemřelého Radima Hladíka, kterému do rockového nebe věnoval píseň "Stín". Velmi dojemný moment umocnili diváci, kteří povětšinou aplaudovali vestoje.

Ve chvíli, kdy se díky vzpomínce na velikána tuzemské hudby začala konečně budovat atmosféra, hudebníci znovu opustili pódium, aby uvolnili místo taneční skupině Jad Dance Company, která sama odtančila a odzpívala kultovní píseň ze "Straky v hrsti" "Bangabasava". Dosavadní roztříštěnost jen dotáhl do konce vymodlený nástup všech členů najednou. Aby to nebylo totiž příliš obyčejně, odehrál se za zvuku starobylé písně z "Žebrácké opery" "Mackie Messer", kde si všichni oblečeni do bílého obleku střihli roli zpěváků. Jenže i pak se za nevole diváků kapela znovu odebrala do zákulisí, aby pod světla nastoupili znovu oba Dykové a Michal Skořepa s písní z alba "Běr" "Melem Nemelem".

První skutečně rockovou pecku Pražský výběr vytáhl až téměř po hodině koncertu a rovnou pálil ostrý náboj v podobě snad nejznámější skladby "Pražákům těm je tu hej". Fanoušci to kvitovali velkým aplausem, byť rozhořčení z dosavadního průběhu koncertu bylo všudypřítomné. Následovala zvláštní verze "Na Václavským Václaváku" se stále jedinečným zpěvem Vildy Čoka, který byl nakonec snad jediným opravdu zábavným článkem celého večera. Jediný on využil dosyta velikost arény a neúnavně pobíhal po visuté rampě, poskakoval, komunikoval s fanoušky a koncert si naplno užíval. V mnoha momentech byl kreacemi ne nepodobný Angusovi z AC/DC.

Na nostalgii se během vystoupení moc nehrálo. Kocáb jen při představování písně "Olda je přítel můj" vzpomněl na potíže způsobené při jejím zahrání v tehdejší komunistické České televizi a občas se na obrazovkách promítaly staré záběry z videoklipů a tehdejších koncertů kapely. Kocáb raději vsadil na moderní háv a kapelu po téměř celou dobu podporoval DJ Roxtar.

Po rozpačité první části se prostřední část koncertu odehrála s výrazně větším nábojem a nechyběly kultovní písně jako "Hrabě X", "Tatrman" či "Zubatá". Po "Proč jen já" přišla na řadu krátká pauza, která znovu rozbila konečně nastartované tempo. Během ní dostal prostor DJ Roxtar, což se vzhledem k vyššímu věkovému průměru a zastoupení zasloužilejších rockerů v publiku nejevilo jako dobrý tah. Velmi zvláštní, až bizarní moment však přišel hned poté, když během (ne)vtipného příchodu bývalého basáka Ondřeje Soukupa s Ivou Pazderkovou si první jmenovaný střihl duet s operní pěvkyní Gabrielou Beňačkovou v písni "Slušný člověk". Těžko říci, jak si to vzhledem ke komplikované minulosti protagonisty s legendární skupinou vlastně vyložit.

To už se za doprovodu efektních plamenů a laserů roztodivný večer chýlil ke konci. Je obdivuhodné, jakou práci si skupina a zejména Michael Kocáb s celou akcí dali a kolik peněz a úsilí příprava musela stát. Pódium nemělo chybu a hosté se skutečně snažili. Spojení se symfoniky ale nevyznělo úplně ideálně a mnohdy se namísto doplňování hudba obou těles spíše tříštila. Především však Pražskému výběru neslušela obří hala. Hudebníci se v ní ztráceli a původní undergroundový, až revoltový náboj se ve velkolepé show ztrácel, až postupně zmizel. Zvuk nebyl tradičně ideální, ale vzhledem k vysokému počtu účinkujících to nebyl rozhodně průšvih.

A resumé? Pravděpodobně rozlučkový koncert byl hodně netradiční a skalní fanoušci ho zřejmě nepřijali s otevřenou náručí. Na druhou stranu přibližně stopadesátiminutový koncert utekl jak voda. Na pódiu se stále něco dělo, ať v dobrém, nebo špatném smyslu, a vystoupení neustále vyvolávalo emoce. Pravdou je, že o to Pražskému výběru vždy šlo. Přesto je autor tohoto článku přesvědčen, že menší a komornější scéna Výběru sluší nesrovnatelně lépe. Všechny velké skupiny (a tím Pražský výběr nepochybně je) nepatří automaticky na velká pódia, a kdo pamatuje na koncerty v klubech a menších kulturácích, bude patrně souhlasit, že atmosféra v nich byla nesrovnatelně hutnější.