The Cure mají na svém kontě třináct studiových alb, z nichž to poslední vyšlo před dlouhými osmi lety. Deska s názvem "4:13 Dream" se sice klenotem v jejich diskografii nestala, poukázala ale na to, že kapela stále umí složit a nahrát kvalitní písně a sem tam dokáže i překvapit. Na nový dlouhohrající materiál tedy čekáme marně, i když byl už mnohokrát samotným Robertem Smithem avizován. Ani to skupině však nebránilo vydat se na celosvětové turné, během kterého spoustu štací vyprodala. Současní posluchači prostě na hudbu The Cure stále slyší a je jedno, že soubor přes dvacet let nevydal alespoň obstojnou nahrávku.

Jako support si samotný předák vybral podobně znějící skotské The Twilight Sad. Oproti jiným případům, kdy publikum rozehřívá kapela, která nemá s hlavním vystupujícím mnoho společného, je třeba uznat, že nyní se jednalo o výběr více než vhodný. Shoegazem načichlé post-punkové zjevení svůj mix temných, depresivních a uplakaných písní představila českému publiku na velkém pódiu poprvé a je s podivem, že pánové podobně velké haly jako hlavní hvězdy neobjíždějí častěji. Po čtyřech řadových albech formace našla svůj zvuk a ten valila do připravených fanoušků jako na běžícím pásu, dokonce se místy zdálo, že někteří diváci přišli jen na ně a snahu těchto Skotů dokázali náležitě ocenit. Půlhodinka s nimi strávená utekla jak voda a připravila živnou půdu hlavním hvězdám večera.

Krátce po osmé nastoupili na pódium samotní The Cure a za zvuků intra začali do diváků hrnout svůj sladkobolný setlist. Úvodní song nemohl být vybrán lépe, otvírák z komerčně nejúspěšnějšího alba kapely dokázal během pár vteřin několikatisícový kolos dostat do varu. Skladba "Open" s grungeovým riffem hned ze startu naladila na atmosféru celého večera a ta se naštěstí nijak výrazně neměnila po dobu téměř tří hodin, které pánové strávili na scéně.

Jak se dalo vyčíst už ze setlistů předešlých koncertů, kapela si každý večer vybrala jedno z nejzásadnějších alb své dlouhé kariéry a tomu věnovala velkou část celého vystoupení. Proto ani není divu, že během hlavního setu zazněla nejenom úvodní skladba z alba "Wish", ale dočkali jsme se celkem šesti kousků, které byly publikem přijímány s neuvěřitelným nadšením (kromě první a poslední písně desky, které tematicky otevřely a ukončily i setlist hlavní části večera, zazněly ještě singly "High" a "Friday I'm In Love", koncertní stálice "From The Edge Of The Green Sea" a málo hraná "Trust"). Nehrály se však jen zmíněné věci, skupina během setu sahala spravedlivě také do studnice svých největších hitů (největší odezvu publika si zasloužily oblíbené skladby "Just Like Heaven", "Lullaby" nebo "Lovesong"), jako vytahovala s naprostou samozřejmostí temněji laděné kousky, které i přes odlišnou náladu nepůsobily nijak nepatřičně. Nejpůsobivějším momentem byla však depresivní "One Hundred Years" s nezapomenutelným úvodem "It doesn't matter if we all die", doprovázená černobílou projekcí s válečnými fotografiemi.

Pokud se zastavíme u samotného výkonu kapely, není mu vůbec co vytknout. Pánové se sice každý pomalu blíží k šedesáti letům věku, na pódiu ale působí přirozeně a převážně při některých veselejších písních hrají jak za mlada. Podstatnou část setu vytrvali na svých místech a samotný předák Robert Smith se spíše svíjel a kroutil za mikrofonem s kytarou v ruce, než aby křepčil na pódiu, vystoupení to ale nijak neubíralo na přesvědčivosti. Jeho klasický zjev s rozcuchanými vlasy působil ikonicky a domácky, a když se tato silueta na scéně objevila poprvé, nejednomu fanouškovi určitě zaplesalo srdce radostí. Největší pozornost na sebe však strhával basák Simon Gallup - před lety vystupoval také s rozcuchem na hlavě, v posledních letech ale jeho image připomíná spíš rockabilly hudebníka, jen ten kontrabas mu chybí. Jako jediný se ani na chvíli nezastavil, odehrával jednu skladbu za druhou s energií sobě vlastní, každou chvíli si osvojil jinou část pódia.

Po téměř dvouhodinové seanci přišel konec jen stěží a všichni, kdo už na nějakém koncertě The Cure byli, věděli, co dále očekávat. Muzikanti se nenechali ani dlouho vyvolávat a během několika málo minut znovu ovládali celou scénu. Tři dlouhé série přídavků postupně brázdily skrz skladby napříč diskografií této britské legendy, publikum se dočkalo ale i jedné z nových písní. V úvodu "Burn" ze soundtracku k ikonickému komiksovému filmu "Vrána" si Robert Smith zahrál na flétnu, stísněná hitovka "A Forest" byla nekonečně natahována, aby vygradovala v dechberoucí finále.

The Cure prostě stále umí a mají co nabídnout. Kultovní skladby z prvních alb bok po boku s těmi největšími a nejslavnějšími hitovkami rezonovaly celou O2 arenou. A všichni, co se tohoto zážitku mohli zúčastnit, jen vrněli blahem, že Britové neztratili nic ze své přesvědčivosti a uvěřitelnosti. Škoda jen, že se Praha (jako před měsíci americké publikum) nedočkala nějaké perličky, která se v koncertním setlistu neobjevila dlouhá desetiletí. A komentář na závěr? Jednalo se o jedno z nejlepších vystoupení této kapely u nás a doufejme, že pánové koncertní činnost nepověsí na hřebík. Mají stále co říct a určitě si jejich show chceme užít ještě minimálně jednou.