Míchání žánrů byla odjakživa velká zábava. Když už se zdá, že v hudbě není odkud brát a co objevovat, zjeví se něco, co obrazně řečeno pohne horou. Zábava je to o to větší, čím více nespojitelné složky sloučíte dohromady. V případě Death In Rome jde o kombinaci nejotravnějších hitparádových hitů s hudbou hlubokého undergroundu - neofolkem.

Na této myšlence postavilo (zřejmě) německé uskupení Death In Rome svoji tvorbu. Slovo zřejmě v předchozí větě není náhodou, protože o kapele se toho ví velmi málo včetně toho, odkud pochází. Hudebníci si svoji identitu pečlivě chrání a na koncertech si zásadně zakrývají obličeje. Na diskusních fórech se dokonce vedou polemiky o původu názvu kapely.

Death In Rome totiž odkazuje jednak k neofolkovým legendám Death In June, zároveň však i k lucemburským Rome. Pravdou však je, že název je převzatý z knihy Roberta Katze pojednávající o Ardeatinském masakru na sklonku druhé světové války. V jednom z mála rozhovorů, které muzikanti poskytli médiím, svoji anonymitu vysvětlují coby způsob, jak se dokonale soustředit na hudbu samotnou. Současně dodávají, že řada dnešních hudebníků svoji minulost používá jako omluvu za současné mizerné výkony.

Vydáním debutu "Hitparade" způsobili na neofolkové scéně malé zemětřesení. A vlastně nejen tam. Základem jejich tvorby je totiž přebírání největších hitparádových trháků za posledních, řekněme, třicet let a předělávání k obrazu svému. Rozjuchanou kolovrátkovou vypalovačku "What Is Love" od pohaslé hvězdy Haddawaye přetavili do pomalé, smutkem prostoupené balady. Podobně dopadla "Pump Up The Jam" od Technotronic.

Formace se ale nezaměřuje jen na vyčpělé dancefloorové tancovačky. Do nového kabátu obléká i skladby novějšího data. Příkladem budiž "Diamonds" od Rihanny, "Wrecking Ball" od Miley Cyrus či "Chandelier" pod kterou je podepsaná Sia, která si mimochodem na publicitu také zrovna nepotrpí. Na hranici perverznosti se pohybuje cover "Barbie Girl" vypůjčený z repertoáru naštěstí dávno zapomenutého uskupení Aqua.

Tvorbu Death In Rome nelze brát na lehkou váhu. Nejde tady totiž o nějaké plytké parodie, u kterých se pousmějeme a jdeme dál. Muzikanti ke své práci přistupují maximálně odpovědně a berou ji naprosto vážně. Svoji hudbu chápou jako určitou formu exorcismu. Záměrně si vybírají skladby, které je odjakživa doslova rozčilovaly.

Nenávist vykrystalizovala v nutkavou potřebu uvést věci na pravou míru. Proměnu do zcela nové podoby chápou jako uměleckou formu duchovní očisty. Spasené skladby hrají podstatně pomaleji než původní verze s použitím akustických kytar a vojenských parádemaršů. K tomu si vypomáhají samplováním vícehlasých sborů, smyčcových nástrojů, klavírních partů či jiných ruchů a zvuků.

Teprve smícháním něčeho, co na první pohled dohromady nemůže fungovat, vzniklo paradoxně něco smysluplného. Vlastně se dá říct, že teprve nyní se z původních písniček stala opravdová hudba. Že ji ocení nejspíš pouze hudební podsvětí a milovníci dekadence, je věc jiná.