Pokud se jako muzikant proslavíte až v pokročilém stádiu vašeho života, většinou jste jedním z mála. Skoro vždycky se za tím ale skrývá úžasný příběh. Své by o tom mohl vyprávět třeba bývalý kuchař Charles Bradley nebo také Rodriguez. Folkový a bluesový zpěvák a kytarista se narodil před čtyřiasedmdesáti lety v Detroitu jako šestý syn a celkově sedmé dítě mexických imigrantů (odtud jeho zřídka uváděné jméno Sixto). A když jej po dvou studiových albech "Cold Fact" (1970) a "Coming From Reality" (1971) nahrávací společnost dva týdny před Vánocemi vyhodila, na hudbu prakticky zanevřel a věnoval se manuální práci ve stavebnictví a chvíli neúspěšně zkoušel i politiku.

Jeho nadčasových písní se však mezitím chytla rádia v Austrálii, Novém Zélandu a hlavně v Jihoafrické republice. Tam se Rodriguezovy politické skladby staly symboly vzdoru proti apartheidu a rasové segregaci a poslouchali je opravdu všichni. Z nějakého důvodu si ale tamní obyvatelé mysleli, že už je zpěvák, který se tam stal legendou slavnější než Bob Dylan či Elvis Presley, dávno mrtvý. Sugar Man, jak mu podle jeho nejslavnější písně přezdívali, žil ale dál relativně spokojený a nenápadný život v Americe a svou hudební kariéru měl za dávno ukončenou.

Pátrání po legendě, jejíž album měla téměř jakákoliv jihoafrická domácnost, ale kterou nikde jinde na světě nikdo neznal a její první turné po "černém" kontinentu z roku 1998, na němž byl Rodriguez za hvězdu první kategorie, kterou na letišti vyzvedla limuzína, bylo zfilmováno v oscarovém dokumentu "Searching For Sugar Man". Zájemci o podrobnější příběh tedy mají kde čerpat.

Avšak ti, kteří chtěli vidět až v pětapadesáti letech proslaveného umělce naživo, si museli s velmi příjemným hudebním doprovodem v podobě Lucie Scansetti, což je ve zkratce španělská verze Markéty Irglové, počkat až na pondělní jedenadvacátou hodinu, kdy se shrbený interpret zjevil na pódiu vyprodaného Fora Karlín.

Jeho nástup byl velmi pozvolný, když si ale s pomocí asistentů na okraji pódia oblékl sako, nechal se za ruku doprovodit k mikrofonu, nasadil si černé brýle a klobouk a lidi v sále pozdravil německy, publikum stejně propuklo v nadšený jásot. Vystoupení začal s písní "Your Song" z repertoáru Eltona Johna a ke coverům pak sáhl ještě několikrát. Zazněly například "Light My Fire" od The Doors, "I Gonna Live Till I Die" známou od Franka Sinatry nebo "Somebody To Love" od Jefferson Airplane, která sotva hodinový koncert uzavírala.

Řazení písní bylo vůbec zvláštní, asi největší hity, kontroverzní "I Wonder" a dřevní "Sugar Man" zazněly kupodivu ještě v první půli, což koncertu dodalo poměrně překvapivou dynamiku. Jenže, ačkoliv bychom se mohli ještě chvíli bavit o nazvučení nebo jak moc by se Rodriguezovy písně hodily do nějakého westernu od Quentina Tarantina, publikum v sále k očekávanému hudebnímu vystoupení vytvářelo úplně jiný příběh.

Celý koncert byl totiž koncipován jako představení, při němž se sedí. A to se mnohým nezamlouvalo. Nebylo žádných pochyb o tom, že se lidem Rodriguezovo představení líbí, avšak jelikož umělec dělal mezi písněmi poměrně dlouhé pauzy, během nichž buď ladil kytaru nebo se o něčem dohadoval se svou tříčlennou kapelou, diváci si prostoje mezi skladbami zaplňovali po svém. Podle očekávání bylo na koncertě obrovské množství cizinců, Čechy jste ale bezpečně poznali vždycky. Jeden křičel "Hobluj!", další svým tancem zacláněl lidem v řadách za sebou, jiný si dokonce svlékl tričko a točil s ním nad hlavou.

Nařizovat někomu, jak se má chovat na koncertě, na nějž si sám koupil ne zrovna laciný lístek, je asi to poslední, co by tento text měl sdělovat, protože nás to vrací do doby dávno minulé, na druhou stranu argument o respektování i ostatních návštěvníků, vnímání atmosféry v sále a faktu, že je koncert na sezení, je také na místě. Zda jste příznivcem jednoho či druhého názoru a jaká je vlastně ta správná cesta, se můžete podělit v komentářích, ale i nezainteresovanému člověku a koneckonců i Rodriguezovi samotnému nemohlo uniknout rezolutní chování sekuriťáků, kteří "neposlušné fanoušky, kteří se chtěli bavit", bez milosti vyváděli ze sálu.

Mnoho z přihlížejících tak spíše než muzikantské výkony sledovalo drama v publiku a zatímco jedni tleskali za vyvedení fanoušků, jiní se naopak demonstrativně přidávali k "rebelům" a odcházeli na protest sami. Záleží, z jakého úhlu pohledu se na nešťastné události díváte, nicméně Rodriguezovo vzpurné heslo "Power to the people!", s nímž se po přídavcích loučil s už stojícím publikem, se tak vlastně paradoxně trochu ztratilo v tom mumraji a vzájemném nepochopení kolem. A přitom to mohl být tak příjemný večer. Škoda.