"Vzhledem k výše zmíněným kladům a záporům ale přece jen doufáme, že se letos nadvakrát konaný festival vrátí k původnímu datu a osvědčenému místu v Hradci Králové. Tamější atmosféra, plnohodnotný line-up a vychytaný areál jsou, se vší úctou k Plzni, nepřenositelné.", psali jsme v závěrečné části reportáže z loňského ročníku Rock for People, který se konal s měsíčním rozestupem ve dvou českých městech. A tak se také stalo.

Je fér hned ze startu pořadatelům uctivě zatleskat, tak fantastický line-up co do velikosti jmen i smysluplné dramaturgie ještě neměli a i když by někteří mohli spílat, že řada interpretů už na festivalu hrála, stačí se podívat třeba na německý Rock im Park, který vozí Metallicu, Volbeat a Die Toten Hosen téměř co druhý rok a málokdo proti tomu cokoliv namítá.

Ale vážně - rozpočet atakující padesátimiliónovou hranici a státní svátky situované na začátek týdne festivalu pomohly a už první den jste se v opět přestavěném areálu, mohli pohybovat mezi desítkami tisíc spokojených návštěvníků. Největší změnou je jistě přemístění hlavní scény na místo, na němž se v minulých letech skvělo gigantické šapitó, druhá největší scéna je naopak umístěna prakticky ve středu areálu. Co ale menší kapely a jejich fanoušky potěšilo asi nejvíce, hangáry a s nimi spojený špatný zvuk byly letos transformovány v hospodu, kino a VIP bar a v tom jediném, který stále funguje jako scéna, zatím zvuk nezklamal. Palec nahoru.

Hned zkraje festivalu jsme se vypravili na kolébající se loď, kde nás svým pirátským zjevem i muzikou čerpající z irských kořenů přenesl Travis O'Neill a jeho česko-irská skupina His Cardinal Sins. Ten si za své vystoupení už vyslechl slova chvály loni v Plzni a snad i díky nim mohli fanoušci na kolech dobíjejících elektřinu nadšeně tleskat i letos.

Paceshifters mají svým pojetím rockové muziky nejblíže asi k RavenEye, kteří na festivalu vystoupí dnes, divokosti a prožití z jejich našlápnuté show místy připomínali i hvězdné Biffy Clyro. Kromě své vlastní tvorby zaujali také zkrácenou verzí euforicky přijatého coveru "Baba O'Riley" od The Who a kotel s crowdsufery tak nenechali odpočinout až do konce.

Podobné publikum se jako u Paseshifters se sešlo i na Vypsanou fixu, která sázela jednu pecku za druhou a v přídavku dokonce splnila i přání fanoušků na Facebooku, kteří si přáli zahrát "Samurajské meče".

Skillet nám během svého úžasného koncertu pověděli, že u nás hrají teprve podruhé, nebyla to ale pravda. Po premiéře v O2 areně, kdy v roce 2013 předskakovali Nickelback a odkud o nich nejspíš ví i majorita těch, kteří v neděli večer tak hrdě zpívali všechny texty, vystoupili o rok později také na slušovickém festivalu Bílá hlína. Je ale na místě říci, že třetí zastávka v České republice byla zatím nejlepší, protože tolik našprtaných fanoušků asi v jejich obecenstvu čekal málokdo. Kapela, která je jedním z nejhlasitějších zástupců milovaného i nenáviděného žánru křesťanského rocku tentokrát vynechala obdivné řeči k Bohu, jimiž o měsíc dříve bavila zaplněnou Alternaarenu na festivalu Rock im Park a prostě jen neúnavně sázela jeden hit za druhým. Chraplák, otočky a divoké předklony frontmana Johna Coopera se proplétaly s fantastickou bubenicí, která svým hráčským, ale i pěveckým výkonem zastínila i Pera Andreassona z Royal Republic. Méně řečí také znamenalo více času pro písničky, takže kromě "Feel Invincible" a "Back From The Dead" z chystané novinky "Unleashed" došlo oproti Německu k drobné obměně setlistu. Tam to sice i tak bylo o chlup delší a euforičtější, i tak si ale Skillet udělali v České republice dobré jméno a jejich samostatný, plnohodnotný koncert je, doufejme, už jen otázkou času.

Roni Size a návštníkům drum'n'bassových show dobře známý Dynamite MC si následně podmanili druhou největší scénu oldschoolovým setem, v Hard Rock Café stagi v hangáru ale mezitím hráli rockeři Boy Jumps Ship, což sice zatím není příliš známé jméno, ale jelikož jde o další z kapel, které organizátoři objevili na showcaseovém festivalu The Great Escape, patřila návštěva jejich vystoupení k slušnému vychování. Vždyť se podívejte, jak daleko od té doby ušli například Swim Deep nebo Holy Esque, které pořadatelé objevili tamtéž. A vyplatilo se, rodáci z Velké Británie a autoři debutu "Wake Up" svými hutnými riffy rozhodně pobavili.

Největší peckou nedělního programu ale určitě byli Nero. Dvojice DJů Dan Stephens a Joe Ray sice vystupovali jen v levnější verzi DJ setu, ale i když to nebyla taková smršť jako v plnohodnotné živé verzi loni na Szigetu, i tentokrát dokázali svou dubstepovou masírkou proměnit publikum v nemyslící divochy, kteří nad sebou pod jejich dropy a omamnými, zběsilými projekcemi ztráceli kontrolu. Jejich zpěvačka Alana Watson sice kromě úvodní skladby a skvělých singlů "Circles", "Promises", "Two Minds" a závěrečné "Me And You" zůstala spíše schovaná v zákulisí, i tak ale Nero rozpoutali totální mayhem a postarali se tak o dosavadní vrchol festivalu.

Není pochyb o tom, že po výtečném prvním dni má vzhledem k teprve blížícím se koncertům největších hvězd Rock for People nakročeno k dost možná nejlepšímu ročníku ve své historii. Držme mu i sobě palce!