Ne každému umělci se podaří zapsat se do světa hudby už ve 20 letech. Jakeovi Buggovi, cliftonskému rodákovi, se to podařilo hned s debutovým albem v roce 2012. Hudební kritici ho tehdy stavěli do linie pokračující ve šlépějích Johnnyho Cashe či Boba Dylana. Uhranul je stejně jako budoucí fanoušky svým nottinghamským dialektem ověnčeným vokálem, jednoduchými, a přesto nesmírně chytlavými kytarovými riffy a mladistvými texty. O rok později vydané "Shangri La" sice takový ohlas už nevzbudilo, ale stále Buggovi věštilo zářivou budoucnost. Aktuální album "On My One" je však úplně něčím jiným než se čekalo.

A to proto, že Bugg se na něm chce dylanovsko-cashovské nálepky docela okatě zbavit. Distancoval se od ní ostatně už před několika týdny vydáním tvrdšího a s elektronikou koketujícím singlem "Gimme The Love". Ten sice z našich prvotních dojmů nevzešel příliš pozitivně, v kontextu celé desky ale představuje asi vůbec nejzajímavější věc nahrávky - je dravý, agresivní a v Buggově tvorbě něčím s úplně novým výrazem. Například "Ain't No Rhyme" je zase zdařile poznamenána rukopisem Kasabian, zatímco některé další třeba Oasis nebo Blur. Vyloženě povedených experimentů nebo tracků zdatně čerpajících z vlivů současné hudby je tu ale žalostně málo.

Zbytek desky totiž vyplňují v zásadě dva typy skladeb - jednak jsou to ty přičuchající k nehezky poplatnému popu (za všechny hlavně "Bitter Salt" či "Never Wanna Dance", které svou nevýrazností vyloženě nudí), jednak country kytarovky, které jako by vypadly ze dvou předchozích nahrávek. Ty - paradoxně přes to, že Bugg se chce právě téhle škatulky zbavit - opravdu fungují, neboť si zachovávají Buggův specifický rukopis.

Laura Snapes z Pitchforku napsala, že "On My One" je přesně tou chybou, kterou "...udělá pop-star v momentě, kdy si myslí, že je chytřejší než systém..." Chybou má na mysli skutečnost, že umělec / umělkyně se vrhne do produkce své vlastní muziky na vlastní pěst. Buggova třetí řadovka právě ve vlastní produkci až na několik výjimek, které má na svědomí producent Jacknife Lee (spolupracují třeba s R.E.M., Editors či Taylor Swift), vznikala. Album je ale více než producentským přeslapem dokladem Buggova hledání sebe samého a vlastního, osobitého a nového výrazu. Exprimenty mu však vychází poskromnu, a tak za fungující lze prohlásit hlavně skladby evokující Buggovu ranou tvorbu, což je však zjevně přesný opak toho, co on sám zamýšlel.

S problémem třetí desky se potýkala a bude potýkat celá řada dalších talentovaných umělců, otázkou však vždycky bude, jak se, konkrétně v tomto případě Bugg, s celkovým, spíše negativním ohlasem vyrovná do budoucna. Aktuální "On My One" ale chybí identita, je nevýrazné, nekonzistentní a navzdory obalu docela šedivé.