Ne že by občas Paul McCartney neměl problém s vypjatými místy některých svých písní. U dvojice "Here, There And Everywhere" a "Maybe I'm Amazed" posluchač fandil, aby to Paul zvládl, bylo to až na krev. Ale dá se to při jeho věku pochopit. Důležitější je, že dal svým fanouškům poctivou, více než dvouapůlhodinovou jízdu, po níž mohl ždímat košili. Padlo-li slovo o fanoušcích, je třeba zmínit složení publika, které čítalo návštěvníky od raně školního věku po zasloužilé důchodce. Potěšitelné bylo množství teenagerů nadšeně reagujících na padesát let staré evergreeny The Beatles i na Paulovu verzi nejmladšího hitu večera "FourFiveSeconds" (mimochodem výtečnou), u níž zase ti starší mnohdy nevěděli, která bije. Není třeba zdůrazňovat, že se do arény vyprodané během pár hodin sjeli posluchači ze širokého okolí. Vždyť žádost o ruku, ke které došlo na pódiu za Mistrovy asistence, se týkala dvou hrdliček z Francie - pro informaci, slečna žádost akceptovala slovem Oui.

Pro znalce záznamů Paulových koncertů nebyl průběh večera zas tak moc překvapivý: jeden z očekávaných vrcholů, bondovská "Live And Let Die", byla doprovázena nejen velkolepou pyrotechnikou a světly, ale také hraným Paulovým zděšením a předstíráním hluchoty po výbuších, majestátní sborový zpět "Hey Jude" se tradičně stal soubojem mužských a ženských sborů. Fajnšmekry mohl potěšit elektronický úlet z raných osmdesátých let "Temporary Secretary", a hlavně "Being For The Benefit Of Mr. Kite!". U téhle skladby ze Seržanta Pepře by se asi málokdo nadál, že ji někdy v životě uslyší živě, notabene v hypermoderním laserovém a světelném doprovodu.

Více než rarity Wings a nové věci (jakkoli dvojice novinek "Queenie Eye" a "New" byla výborná) měly samozřejmě větší úspěch notorické hity Brouků. Paulovo představení bylo ovšem nesmírně pestré, střídaly se žánry i nálady, některé písně hodil do jiného aranžmá - kouzelná byla poloakustická část, v níž kapela hrála písničky v dřevní podobě třeba s tahací harmonikou, vypadalo to jako na potlachu u stodoly. Na pozici u zvukaře byl vynikající zvuk, jenž sahal od hutných kytarových pecek ("Let Me Roll It", "Back In The U.S.S.R.") až po velmi intimní skvosty, při nichž se slzou zalesklo nejedno oko (nádherná "My Valentine", vzpomínka na Johna "Here Today").

I kdybychom měli výraznějších výhrad (jakože nemáme), nakonec to všechno přebije síla a působivost opravdu nesmrtelných písniček: Georgova "Something" s ukulele úvodem, "Yesterday", která všechny rozseká i po tisící prvé, a sbor v "Hey Jude", kdy mají všichni chuť obejmout celý svět. A ačkoliv má Sir Paul pořád tu mladickou jiskru v oku, nedělejme si iluze - asi to bylo u nás naposled. Takže díky a "happy birthday"!