Člověk by si řekl, že sedmdesát let je věk akorát na to, nazout si bačkory, usadit se do houpacího křesla, potahovat z dýmky a užívat si podzim života. Za lidmi, kteří celý život brázdili hudební pódia, těšili srdce a uši svých fanoušků a muzika a hraní je stále baví, s tímto ale nechoďte. Přesně takový případ Žalman je.

Možná proto dostala novinka prozaický název "Cestující muž". Jestliže Lohonka uvádí, že ročně odehraje zhruba sto koncertů, drtivou část roku je doopravdy na cestách. A stejnojmennou písní album roztepe v bublajícím duchu. Pak připlouvají "Rybky", které by si svou melodičností, jistou posmutnělostí a melancholií měly cestu k tradičním posluchačům umést velmi rychle.

Žalman měl znovu šťastnou ruku při vybírání členů aktuálního složení kapely. Pavel Malina je fenomenální kytarista, který ale své nástroje používá jen pro dobarvení skladeb a dodává jim pouze ty ingredience, které písně potřebují. Ani o špetku víc. Z jeho stylu hraní je navíc hodně patrná velká láska k americkému country. Michaela Hálková zde tolik nehraje na nejrůznější flétny, o to víc však zpívá a jde jí to skvěle, ať už se jedná o duety nebo o sólové písně. Nefér by bylo zapomenout na baskytaristu a klávesistu Petra Novotného. To je ten základ celého stavení.

Výhodou formace je i schopnost všech členů dobře zpívat sólové party. Album tak zní hodně pestře, ale nikoli přeplácaně. Slabší chvilku si Žalman jako autor vybral uprostřed u tuctovek "Od zimy do zimy" a "Děti ulice". Pohoda a milo se však rozprostře u zasněné "Zapomínám skleničku", kde jsou slyšet i housle hostujícího Josefa Maliny.

První jazzůvkou je "Nikdo blízkej". Za Lohonkou nechoďte se stylovými škatulkami, hudba existuje jen dobrá, či špatná. Svou lásku k jazzu i swingu na této nahrávce potvrzuje i závěrečnou skladbou "Oblázky". Napoprvé to možná může působit jako pěst na ucho, postupně se však dojmy z poslechu promění.

K závěru se však je potřeba proposlouchat přes "Nemusíš mít velký hlas", kde jsou v textu patrná různá i politicky podbarvená popíchnutí. Všichni jsme rádi, "když máme svý". Žalman ji původně napsal pro kapelu Marien (dle samotného interpreta jsou to jeho nástupci), hodně se mu však zalíbila, proto ji v současnosti hrají obě uskupení. "Kráska Sherry" potvrzuje zmínku o vztahu Pavla Maliny k americkému country. Sám Malina v ní dostal sólový part a díky tomu, že je podpořena i bicími, zní opravdu malinko jinak než valná většina ostatních. Hodně vzdušně, se závěrečným popískáváním, pohodově.

"Ticho hobitů", to je v pravém slova smyslu pecka. Rajcovní, odpichová a sahající až někam ke klasickému rokenrolu. Michaela Hálková zpívá s takovým nasazením, až reprobedny hifi soustavy téměř padají z poliček dolů a celková aranž skladby řadí píseň mezi to nejlepší z této desky.

Poté, co album vyjede z přehrávače, zmocní se člověka pocit - už aby bylo léto. A s ním spousta akcí, kde bude možnost poslouchat podobnou hodnou muziku, která neřeší žádné deprese, hlavoboly, agresi, ale přispívá k dobré náladě. Rádi si ji zahrajete třeba sami u ohýnku s kytarou nebo si ji poslechnete na některém ze Žalmanových sólo koncertů, popřípadě zajdete na jeden z mnoha festivalů.