Téměř dokonalí Coldplay

Recenzi na nové album "A Rush Of Blood To The Head" britské kapely Coldplay píšu s jedním velkým handicapem. Ačkoli jsem ze všech stran slyšel a v mnoha různých článcích četl, že jejich debut "Parachutes" je naprosto úžasná nahrávka, dosud jsem se nedopracoval k tomu, abych si ji poslechl. Na druhou stranu tak jejich druhé album nemusím s do nebe vychvalovaným debutem porovnávat a přistupuji k němu s čistou hlavou a jen mírným očekáváním (nějaká britpopovka...). No to zase byla pecka do ksichtu!

Ta deska je prostě úžasná. V době, kdy i ti nejstarší rockeři ve svých nahrávkách používají elektroniku, aby byli in a ne k smíchu, Coldplay "A Rush Of Blood To The Head" postavili na tom nejdůležitějším, co podle mě má hudba obsahovat - na silných písničkách. Jejich doprovod je výhradně tvořen klasickým rockovým obsazením, občas je jen mírně oslazen smyčci a ono to úplně stačí. Skladby jsou navíc "silné" oním dnes už se jen málokdy vyskytujícím způsobem, kdy si sice po prvním poslechu říkáte, že nejsou nic moc (tedy nejedná se v žádném případě o nějaké prvoplánovité hity), ale každým dalším a dalším poslechem jste k desce více připoutáváni a po několikanásobném poslechu (u mě to bylo tak po sedmém přehrání) vlastně vůbec nemůžete pochopit, proč se vám tak skvělá deska nelíbila hned napoprvé.

Slabé místo byste mezi zaznamenanými jedenácti kousky hledali marně, Coldplay neomylně nasázeli jeden skvost za druhým. A jakkoli převládá melancholická nálada a pomalejší tempo, necelá hodinka uběhne jako voda bez jediného okamžiku nudy, i když stopáž většiny skladeb se pohybuje nad pět minut. Už úvodní "Politik" ukáže, v čem je hlavní těžiště síly kapely, klidné pasáže střídají úderné kytarové orgie s téměř stadiónovým refrénem. V případě "In My Place" dokazují, že umí napsat i příjemnou hitparádovou skladbu (v Británii se tento singl dostal až na druhou příčku), která se bez jakékoli pachuti dá nazvat prvotřídním britpopem. Coldplay jsou ale výjimeční i tím, že zatímco u většiny jejich souputníků jsou balady povětšinou nejslabším článkem jejich tvroby, pomalé kousky od nich patří k tomu nejlepšímu. "The Scientist", který začíná pouze zpěvem za jednoduchého doprovodu klavíru, je tak nádhernou emotivní skladbou, že se mi v hlavě vynořují slova typu "genialita". Album má však i přes svůj typický zvuk melancholický daleko k jednotvárnosti, najdete zde téměř optimisticky znějící "Daylight", nebo díky kytarovému riffu trošku stonesovskou "A Whisper" (snad jediná, která mě až tak nebere). A když dojdete k závěrečné poklidné "Amsterdam", která se po čtyřech minutách rozjede do vygradovaného závěru, není co řešit. Perla mezi ostatními perlami.

Coldplay by se snad dala vyčíst jediná věc, která ale zároveň zapříčiňuje jejich jedinečnost - a sice naprostou ignoraci jakýchkoli moderních hudebních postupů. Jenže právě z "A Rush Of Blood To The Head" je poznat, že ani tuny mašinek nenahradí tu unikátní schopnost napsat skvělou písničku. A to je věc, kterou umí tahle kapela skutečně výborně.

Nové album Coldplay se bezpochyby zařadí mezi nejlepší letošní počiny, které budou milovat fanoušci a kritici vynášet do nebes. A tak to má být. Tahle deska si to bezpochyby zaslouží.