V post-punkové generaci budeme hledat zvučnější jméno, než je Joy Division, asi jen těžko. Ti za svou kratičkou čtyřletou dobu existence stihli vydat dvě alba, jejichž odkaz a inspirativní význam pro další umělce můžeme vystopovat prakticky dodnes. Po sebevraždě Iana Curtise v květnu roku 1980 se zbývající trojice muzikantů - Peter Hook, Bernard Sumner a Stephen Morris - seskupila pod názvem New Order, přibrala klávesistku Gilliana Gilberta a hrála dále.

Právě tvorbu New Order a především Joy Division přivezl do Lucerny basista Peter Hook s kapelou The Light. V ní už vedle Hooka nikdo z Joy Division nehraje - bývalí členové spolu vedou soudní spory, ve kterých jde o pořádný balík peněz, v řádech několika sto tisíc liber. Přestože soudce žádá mimosoudní vyrovnání, jak nakonec spor dopadne, je ve hvězdách. Problémy se jménem New Order naštěstí Hookovi nezabránily v tour, a Praha si tak mohla znovu připomenout odkaz jedné z nejdůležitějších kapel moderní hudby.

Koncert začal na pražské publikum nebývale brzo, už v sedm hodin. A to z jediného prostého důvodu - Hook a spol. měli v plánu zahrát více než dvou a půlhodinový set. Ten v první třetině sestával z písní New Order, ve zbývajících dvou ze skladeb z alb Joy Division "Unknown Pleasures" a "Closer". Rozdělení na pomyslné dvě části bylo rozhodně vítané, představovalo totiž jakýsi retrospektivní exkurz časem. Nejdříve zazněla nová tvorba a teprve posléze se šlo ke kořenům post-punkové hudby samotné, tam, kde to všechno začalo.

Publikum výtečně reagovalo na obé. Bylo tak jasně vidět, že lidé nepřišli jen se znalostí několika písní od Joy Division, ale také s naposlouchanou tvorbou New Order. To ocenil především samotný Hook, když na počátku vyjádřil vděk za vřelé přivítání: "Díky, jste milí!" Nic to ale nemění na tom, že set první třetiny byl teprve předehrou. To, proč Hook & The Light přijeli, proč přišlo tolikero návštěvníků s tématickými triky, mikinami a bundami a proč byl koncert vyprodaný, totiž mělo jednoho společného jmenovatele - Joy Division.

Jak již bylo řečeno, v druhé části zazněly písně ze dvou vydaných desek. Jejich provedení? Skvostné. Nejenže pokud jste zavřeli oči, mohli jste se docela jednoduše vcítit do konce sedmdesátých let a prožívat spolu s ostatními právě se rodící novou hudební éru post-punku, ale dokonce byste dost možná vůbec nevěděli, že nejste na koncertu samotných Joy Division. A to je už opravdu co říct. Tohle platí i o zpěvu. Hook totiž zvolil přesně tu ideální polohu - nesnažil se napodobit nenapodobitelného Curtise, zpíval za sebe, a i proto ve výsledku zněly písně jako originály. Plné emocí, neurotické zběsilosti a všudypřítomné sklíčenosti.

Právě tímto přístupem a svou autentičností byl pražský koncert výjimečný. Díky tomu tak lze Hookovi bez problémů prominout snad jediný mírný nedostatek, a to místy se v hluku ztrácející vokály. Ať už za tím byly technické problémy či zpěvákův menší hlasový rozsah, nesejde na tom, protože na skvělém výsledném dojmu to stejně nic nezmění. Když pak Hook na konci po odehrání těch nejznámějších skladeb ("Transmission", "Isolation", "She's Lost Control" a spousty dalších), na něž diváci reagovali nespoutaně, neskutečně energicky a burácením slyšitelným až na Václavské náměstí, prohlásil, že Ian by byl určitě pyšný, nepůsobilo to, byť by mohlo, ani trochu jako klišé.

Ba naopak, bylo to prohlášení vzhledem k minimální komunikaci s publikem předtím jediné, které mělo zaznít. Hook a The Light do Prahy přivezli energickou a perfektně vyváženou show, která i přes svou délku utekla jako voda. Možná proto, že vše, a zvláště když zazněl poslední tón a slova láska nás znovu rozdělí, do sebe krásně zapadlo. Hudebníkům se podařilo předat poselství - ačkoliv svět už svého Curtise mít nikdy nebude, jeho odkaz stále žije a žít bude. Koncert Peter Hook & The Light budiž toho zářným důkazem.