Bryan Adams si v roce 2014 udělal takovou malou radost s deskou "Track Of My Years", kterou, jak už jsme naznačili v perexu, vyskládal z coververzí hitů svého mládí. Do zvuku rocku a rock'n'rollu šedesátých a sedmdesátých let se zjevně zamiloval, a tak když pak s Jimem Vallancem začal psát svoje vlastní písničky, natočil je přesně v tomto stylu. Navíc se k nim přidal ještě Jeff Lynne, člen slavných E.L.O., který se postaral o produkci. Výsledek spolupráce těchto tří je pak jednoduše skvělý.

Z celé "Get Up!" je vyloženě patrné, že je to muzikantská deska, kde si Adams a spol. plní cosi jako sny stát se na chvíli The Beatles, Elvisem, Rolling Stones nebo třeba Johnnym Cashem. Nejde ale jen o jejich styl. Ačkoli většina písniček vznikla spoluprací přes internet mezi Kanadou, Evropou a Los Angeles, finální zvuk je naopak naprosto neelektronický. Celé album zní, jako byste se dostali do časů, kdy vrcholem elektronizace byla elektrická kytara a zesilovač. Jako byste se přemístili přímo do Abbey Road nebo do Sun Studios o několik desítek let nazpět. Jistě, takových muzikantů, kteří se vrací ke kořenům, je více, ale tady se to děje s naprostou lehkostí a samozřejmostí. Navíc je neskutečně příjemné poslechnout si písničky, kde má každá kytara ryzí charakter, je krásně separovaná a neztrácí se v záplavě dalších zvuků. Adams se tím vrací ke krystalické podobě rock'n'rollu, která zní na první poslech poměrně jednoduše, ovšem přesně pro to platí ono otřepané, že v jednoduchosti je krása.

Ačkoli na desce najdete i pomalejší věci včetně "We Did It All", která asi nejvíce evokuje tvorbu slavných Brouků, nejlepší jsou především ty svižnější kousky - ať už je řeč o vysloveně hitovém singlu "You Belong To Me" nebo o skvělé "That's Rock And Roll". V ní Adams vzdává hold těm, kteří se na rozmachu tohoto žánru podíleli - Elvisem a Buddym Hollym počínaje a výrobci legendární techniky jako Leo Fender nebo Jim Marshall konče. Většina písniček na "Get Up!" nese jasný Adamsův rukopis, nicméně jsou i takové, co to dokážou umně maskovat. Jednou z nich je například "Thunderbolt", která i díky neobvykle pojatému kytarovému riffu zní spíše jako převzatá od Van Halen. Adams si nadále drží velmi vysokou kvalitu melodických základů a dalo by se říct, že poslední dvě nahrávky v tomto i překonává.

Přestože zatím na "Get Up!" znějí samé chvály, má album jednu ne zcela nepodstatnou vadu. V seznamu skladeb sice naleznete třináct položek, ovšem písniček je na desce ve skutečnosti jen devět v celkové stopáži pětadvaceti minut, což není mnoho. Zbylé čtyři jsou jen akustickými verzemi vybraných songů z oné devítky. Těmi se Adams lehce vrací k jiné své nahrávce - živáku "Bare Bones", který nahrál jen na španělku. Ne že by to bylo úplně nezajímavé, ovšem hodily by se více jako bonus pro deluxe edici.

Krátké, ale skvělé, i tak by se dalo charakterizovat "Get Up!". Při jeho poslechu na vás přeskočí pocit, že se Bryan Adams a všichni jeho spolupracovníci museli při jeho natáčení výborně bavit a že všech třináct písniček vzniklo hlavně pro jejich vlastní potěšení. Příjemným vedlejším produktem toho je, že se to vše přenáší posléze i na posluchače. Byla by asi blbost tvrdit, že by se na tomto retru dal postavit zbytek Adamsovy kariéry, ale kdyby tahle odbočka trvala ještě chvilku, jeho příznivci by se jistě nezlobili. Svým způsobem se tak stane, album totiž dostane svoji koncertní podobu. Ovšem čeští fanoušci mají zatím smůlu - v evropské části světového turné tentokrát Česká republika nefiguruje. Doufejme, že jen prozatím.