Naživo jsem je viděl už před lety v Polsku, když zde absolvovali druhou část obrovského turné "One-Armed Bandit", a byl to pravděpodobně nejvíc energický koncert, jaky jsem kdy zažil. Od zmíněné desky uplynulo téměř šest let a za tu dobu o sobě dali Jaga Jazzist vědět nejenom živákem "Live With Britten Sinfonia", ale také novým studiovým albem. Na něm už Norové nemusí nic dokazovat, fanouškovská základna jim zůstává věrná, ale jeho prostřednictvím pokračují v dalším vývoji skupiny. Směr, k němuž na novince "Starfire" míří, je jasně viditelný také v živém podání.

"A Livingroom Hush" ze začátku nového tisíciletí se svezlo na vlně rostoucí popularity nu-jazzu, respektive experimentálně chápané jazztroniky. Jejich originálnost a perfektně dospělý zvuk se dočkal i spousty následovníků. Klasické album "What We Must" už zapadalo do oblasti komplikovanějšího post-rocku a následující "One-Armed Bandit" skupinu přiblížilo k progresivnímu rocku. Tato deska se zároveň mohla chlubit chytlavostí, přístupnou nápaditostí a pro Jaga Jazzist charakteristickým, skoro až kinematografickým zvukem.

Drtivá většina pražského koncertu byla sestavena z monumentálních skladeb novinky "Starfire" a předchozího "One-Armed Bandit". Už titulní "Starfire" ukázala, že pro Jaga Jazzist má dnes mnohem větší význam zvuk elektrické kytary a syntezátorů než pro ně dřív typických dechových nástrojů a vibrafonu. Taky ve své kompozici se více soustřeďují na hrátky s rytmikou než na chytlavé melodie, skladby jsou většinou mnohem delší a složitější, což kromě "Oban" potvrdila především majestátní, skoro patnáctiminutová "Big City Music". Právě tady muzikanti nejlépe smíchaly prvky space a prog-rocku s jazzovou strukturou, základy taneční elektroniky, jemným sborovým zpěvem a narativem filmové hudby. Starší věci jako "Toccata", "One-Armed Bandit" nebo "Music! Dance! Drama!" oproti tomu nabídly neméně složité, ale neuvěřitelně chytlavé melodie v kratší, údernější a emotivnější formě.

Živě Jaga Jazzist nejvíc dojímají svou energií a precizností. Ohledně energie spojuje hudebníky s publikem osoba bubeníka, který působí nejen jako ústřední bod, ale taky jako frontman a hlas skupiny. V preciznosti jejich hudby je pozoruhodným faktem, že i když jako uskupení působí improvizovaně, jsou pořád pod kontrolou jednoho člověka, protože skladatelem je už exkluzivně Lars Horntveth. Není tudíž překvapující, jak rychle během koncertu utíká čas. Jen několik písní protažených na skoro dvě hodiny neustále udržovalo pozornost a dávalo pocit povedeného koncertu.