Když si kapela coby support přiveze legendu, jakou dvojice Der Prager Handgriff bez debat je, může se to jevit skoro až jako opovážlivost. Vždyť duo Stefan Schäfer a Volker Rathmann bylo nezbytnou položkou playlistů každé EBM party, které se v Česku konaly již zkraje devadesátých let. Kde tenkrát byli nějací [:SITD:]? Jenže ruku na srdce, Der Prager Handgriff mají svoje nejlepší roky už dávno za sebou, proč tedy neudělat místo služebně mladším? Když se to tak vezme, víc než o headlinerech a těch druhých se dalo se onu říjnovou sobotu mluvit spíš o regulérním dvojkoncertu. Tedy když nepočítáme poněkud obskurní projekt Qx-Rh85, který večer zahajoval.

Pátek třináctého ten den sice nebyl, ale zvukaři klubu to možná tak připadalo. Při zvukovce se mu totiž podařilo zlikvidovat část aparátu a jednu chvíli to dokonce vypadalo, že koncert bude zrušen. Nakonec se vše vyřešilo, byť s více jak půlhodinovým zpožděním. Kdyby Qx-Rh85 svůj set přizpůsobil časovému tlaku, dal se časový skluz možná dohnat. Jenže se tak nestalo a zástupce slovenské elektroniky si svoji show užíval, jak to jenom šlo.

Ironií osudu je, že kapela se jménem české metropole v názvu, do Prahy zavítá až po téměř pětadvaceti letech hraní. Zdá se, že tuzemští fanoušci tuhle křivdu neodpustili a potrestali ji poměrně nízkou účastí. Jak jinak si vysvětlit, že ten večer dorazila asi jenom stovka lidí? Každopádně i v takovém početním oslabení při vystoupí německého dua vytvořili strhující atmosféru. Právě skalní jádro fanoušků formace dokázalo náležitě ocenit prastaré hity jako "Bilder Meiner Angst" či "Deutschland?". Zpěvák si neodpustil ironickou poznámku na adresu vyznavačů krajní pravice a věnoval jim jednu skladbu.

[:SITD:] se zbytečně nezdržovali a hned po úvodním intru vypálili hitovku "Dunkelziffer" ze stejnojmenného letošního alba. Nových skladeb zaznělo hned několik, včetně nezaměnitelné "Revolution". Traduje se, že [:SITD:] koncerty zrovna neumí. V dvoučlenné sestavě se velká show dělá těžko. Jejich tvrdá taneční elektronika smíchaná s prvky trancu však na publikum fungovala silou elektrického výboje. Carsten Jacek je pozér a showman, od kterého by se mohl učit i Jared Leto. Když jako v transu stál se zakloněnou hlavou a roztaženýma rukama nad dusajícím kotlem, všem přítomným bylo jasné, že patří jenom jemu.

Co na první pohled působilo poněkud rozporuplně, bylo ve skutečnosti v dokonalé symbióze. Na jednom pódiu se setkaly dvě formace z opačných pólů hudebního spektra, aby ukázaly dvě tváře toho samého. Kdo ten večer dorazil, odcházel s přesvědčením, že takto namíchaný koktejl stálo za to vypít až do dna.