Ashley Frangipane, vystupující pod anagramem Halsey, je už od pohledu prototypem moderní popové zpěvačky. Nejedná se o žádnou růžovou princeznu s profilem světice, jelikož takový model už v roce 2015 zkrátka nefunguje, ale místo toho vše kolem její osoby více či méně vybočuje z mantinelů normálnosti. Její bipolární porucha, bisexualita, multikulturní původ či záliba v temných barvách a ostatně i nijak veselé hudbě obecně jsou jen částí výčtu všech vlastností, které ji odlišují od konkurence. A nutno podotknout, že velmi úspěšně. Hipsterská aura a všemožnými způsoby rozrůzněná fanouškovská základna zapůsobily tak, že se z neúnavné písničkářky, co se od útlého věku potulovala po amerických barech, aby si vydělala na nájem, rychle stala nejnovější indie modla všech (především young-adult) outsiderů.

Sebezajímavěji rozdané karty však samozřejmě samy o sobě její hudbu prodat nemohly. Přece jen i v roce patnáct jde pořád do jisté míry o písničky jako takové. A tady mladá Američanka uspěla především v nenápadném vypůjčování od svých slavnějších kolegyň. V jedenácti písních proto uslyšíte vlivy jmen, jako jsou Lorde, Ellie Goulding či Lana Del Rey. První jmenovanou připomenou především neotřelé hiphopové beaty a všudypřítomná elektronika, britskou hvězdu zase evokuje vokální projev či rozsekané vokály (nejlépe je to patrné ve vynikající "Haunting") a královnu tklivých melodií pak zaměření na ty nejbolavější zážitky, které muzikant může do své hudby vložit. A jak sama Halsey přiznala, právě skládání písniček pro ni znamenalo únik od problémů, které ji v poslední době pronásledovaly.

Výsledek v podobě dystopické desky pak (možná trochu nečekaně) drží velmi dobře pohromadě. Zejména díky rukopisu Halsey samotné, která není pouhým prostředníkem pro texty jiných autorů a hudby zkušených producentů, a autenticitě předem vytyčeného cíle koncepčního alba mají písničky promyšlený zvuk a zbytečně se netopí v balastu emocí. Zejména v pomalých atmosférických skladbách, které nemají okaté singlové ambice (např. "Drive"), nechává zpěvačka pulsovat pod svým hlasem hypnotickou elektroniku a zní velmi sebejistě.

Jindy se nebojí přejít k jednodušším, o to však silnějším melodiím. Příkladem je třeba singlová "New Americana" (opět se silným vlivem Lany Del Rey), jejíž pasáž "we are the new Americana, high on legal marijuana" funguje na první dobrou. Stejně je na tom i "Roman Holiday" nebo "Hold Me Down" (ššš).

"Badlands" je v mnoha ohledech vydařené album. Určitá zvuková vyhraněnost, kterou někteří mohou mylně interpretovat jako jednotvárnost, mu nijak neubližuje. Naopak. Halsey zní velmi soudobě (nikoliv však poplatně), odvážně (především v tématech) a zábavně. Nejedná se o žádnou hyperstylizovanou žánrovou podivnost, ale poctivé elektropopové album, které si zaslouží pochvalu.