Na loňský, v pořadí třetí počin "Lost In The Dream" se nabalila řada paradoxů. První anomálie se na něj přichytila s vymyšlením jeho názvu. Ten totiž na jednu stranu figuruje v roli klamavé reklamy - pokud jste měli pocit, že titul "ztracen ve snu" zve na neohraničené eskapistické výpravy, mezi řádky číhala zrada. Textově totiž třetí kolekce skladeb zachycuje depresivní a paranoidní stavy, které se semkly kolem zpěváka Adama Granduciela po návratu z turné do domovské Filadelfie. Na stranu druhou ale jméno alba garantuje ty nejslastnější pocity - to v hudební části. A pokud si tyto proměnné dosadíte do rovnice odrážející pondělní koncert, snadno a rychle získáte odpověď, proč se zapsal do paměti jako jeden z nejvíce euforických.

Už ležérní příchod na pódium naznačil jinakost koncertu oproti jiným. Neuslyšíme tradiční efektní zapřažení kytar na začátek. Ani nám nesebere dech vizuální exhibice. Ale plně se budeme oddávat přirozenosti a civilnosti. Jako by Američané s publikem na počátku uzavřeli tichou, přátelskou dohodu: "My si jen dobře zahrajem a vy si připomenete, kvůli čemu jste dneska večer přišli. Žádná hierarchie, žádný přetvářky ani zbytečný kecy. Všichni milujeme hudbu, proto jsme tady."

To vše jako by Granduciel definoval svou spontánností, když se namísto obvyklého koncertního úvodu beze slov a bez čekání přitrousil k mikrofonu a začal intuitivně komunikovat s publikem. "Jste rádi, že se tu dneska může kouřit, co?" prohodil lišácky. Minuta sedla k minutě, jenže když jal dvouhodinovou parádu odstartovat, jeho kombo vypovědělo službu. "Hm, to bylo fajn," okomentoval situaci flegmaticky a s ironií v hlase.

Naposledy tak dal prostor vtipu a nadsázce. Zbylé dvě hodiny věnovala pětice (otěží Anthony LaMarca se chopil technik) zcela seriózní argumentaci, proč osmdesátkový rock, Americana ani Springsteen ještě neumřeli.

Právě tyto vlivy formovaly ono slavné "Lost In The Dream", sbírku čarokrásných splynutí obyčejných kytar. Jen stěží podat vědecké důkazy toho, kvůli čemu daly loňské výroční žebříčky přednost The War on Drugs před silnou konkurencí: nejnovější skladby se nesou téměř výhradně ve středním tempu, gradují jen pozvolna a muzikanti se v nich nesnaží inovovat tradiční postupy dřevního rocku. Nezapomeňme ale na tři klíčové hráče - vytrvalost, pospolitost a Granducielovu euforickou dikci.

Protože když se při "An Ocean In Between The Waves" roztančily na dlouhé dvě minuty kytaristovy prsty, nešlo nevyskočit na ramena a zbožně ve vzduchu mávat rukama. Ani se při synchronním laškování s hladinou hluku kytaristy Granduciela a baskytaristy Hartleyho nechtělo opustit onen příjemný svět, přestože jste v něm setrvali dlouhých devět minut ("Under The Pressure"). O stesku po zpěvákově frenetickém a pohlcujícím vypravěčství nemluvě. Bylo natolik strhující, že tu vnitřní bouři ("Disappearing") či obhajobu před sebou samým ("Suffering") nemusel ani vyslovovat.

A jeho charakteristická "ou" doslova nakopávala pozadí. Jako by nahrazovala prst, který cvrnkne do první tabulky domina. Co teprve, když v "Red Eyes" na zmíněné citoslovce navázalo vzrušující kytarové sólo - polovina zaplněného klubu byla na nohou. Při tak dobrém ozvučení se hormony bouří samy. A že je to blažený stav, kterého se jen těžko vzdává, dokázali návštěvníci přivoláním kapely zpět na pódium v době, kdy už stagehands sklízeli aparaturu.

Ryzí hudební orgasmus zažili všichni, co si The War on Drugs přišli poslechnout v době, kdy jsou ve vrcholné formě. Plná a poctivě zahraná hudba vždy zaručuje kvalitu. I vzpomínku, co se s probuzením druhý den nevytratí. Z toho snu cestu ven nějakou dobu nenajdete.