Zatímco ještě minulý rok se s velkou slávou představila jako nová členka The Darkness bubenice Emily Dolan Davies, letos v květnu je vše jinak a po necelém roce ji střídá Rufus Taylor. Pokud vám jeho jméno někoho připomíná, vězte, že se nemýlíte. Jedná se totiž o syna bubeníka Rogera Taylora z Queen. Pokud někdy byli The Darkness nazývání pokračovateli ducha britské rockové legendy, nikdy k tomuto tvrzení neměli blíž než nyní.

Novinka "Last Of Our Kind" je v pořadí čtvrtý zářez do diskografie těchto extrovertních maníků a druhým počinem po jejich comebacku. Zatímco v roce 2012 se vrátili s poměrně klidnou deskou "Hot Cakes", na "Last Of Our Kind" nenechali nic náhodě a vzali to pěkně od podlahy. Hawkins zpívá jako o život a jeho ječák je v nebývalé formě. Zpěvákovi vokální eskapády by se daly poslouchat prakticky bez přestání a stále by bavily. A ač jich je v tracklistu poměrně dost, klidně jich pár ještě mohl přidat. Hawkins je zkrátka pěvecká osobnost a pro The Darkness naprosto nepostradatelný. Snad s ním budou mít zbývající členové trpělivost a jeho komplikovanou povahu budou tolerovat.

Zvláště pak když je novou nahrávku radost poslouchat. Kapela se vrátila ke svému nejranějšímu rukopisu z dob debutu "Permission To Land" a bez pochyb jí to svědčí. Skladby jsou ryzí ódou na klasický glam rock, kterému však nechybí progrese a vliv jednadvacátého století. Deska se tak zbytečně neutápí v retru, ale bere si z něj jen to nejnutnější a obléká mu modernější kabátek. I když se "Last Of Our Kind" do rockových dějin asi nezapíše, již nyní má svůj díl na tom, že pootevírá glamu dvířka do dalších dekád.

Na druhou stranu se muzikanti již nikam zbytečně nehrnou a netlačí na pilu. Zejména po polovině stopáže je z písní cítit spíš radost ze hraní než hon za slávou. Jednoznačné hitové ambice mají pouze úvodní singlové songy "Barbarian", "Open Fire" a titulní "Last Of Our Kind". Zbytek jsou typičtí The Darkness se všemi plusy i minusy v podobě skvělého Hawkinse, řízných kytar, ale i lehké patetičnosti a kýčovitosti v úsměvně pojatých vikingských a jiných historických tématech v textech.

The Darkness svět zřejmě již nezboří, ale pokud budou nadále vydávat takováto alba, nikdo se zlobit určitě nebude. "Last Of Our Kind" se totiž krásně poslouchá a každému rockerovi se zálibou v osmdesátkovém rocku musí při poslechu novinky zahřát u srdce. Právě nahrávky jako je tato, jsou pro život rocku nesmírně důležité. Možná se Hawkinsova parta stává po veleúspěšném startu pouze dělníky žánru, přesto je jejich role stále nepostradatelná. Bez "Last Of Our Kind" by byl letošní kytarový svět o mnohé chudší.