"A jestliže se od jisté chvíle rozhodl izolovat od světa, nebylo to proto, že by byl nějaký podivínský introvertní samotář, ale hlavně proto, aby mohl v klidu a nerušen vyvolávat z paměti vzpomínky a vjemy, které si během pobytu 'venku' ukládal do paměti. Jako když se fotograf zavírá do temné komory, do níž nemá přístup světlo zvenčí, aby vyvolával fotografie." Když pražský nakladatel Michal Rybka, jehož úsilím vyšlo před dva a půl lety v češtině Proustovo mistrovské dílo "Hledání ztraceného času", poodhalil pro server iDNES.cz legendu obestírající život francouzského spisovatele, zažíval projekt M A Y E N teprve prenatální období. Už tehdy ale bylo jeho zakladatele vidět - toho kytaristu v čepici nad uši a ohrnutých nohavicích, s tím nejplašším výrazem si v kapele Deaths paradoxně nešlo nevšimnout.

Nová tvorba Lukáše Vydry - EP "Elegy", vydané u Starcastic Records v půlce května, - zní proustovsky. V tomto případě to ale není oxymóron. Něžně a tiše intonované vyprávění životního osudu vykresluje siluetu introverta či outsidera coby autora onoho zhudebněného diáře. Ten by pro formalitu šel rozčlenit na kapitoly s ilustracemi domova, přátelství a nejtlustší o vztazích. Ale to by nebyl ani Proust, ani Vydra.

Kadaňský zpěvák a kytarista, který natočil svůj první ucelený materiál s kapelou po boku (jmenovitě Lukášem Klavrzou na sólovou kytaru a Josefem Hradilkem na baskytaru), ví, proč épéčko "Elegy" nazývá variací na "Hledání ztraceného času". Nesnaží se vejít mezi úsečku, i když v terminologii neunikne popu v téměř skelné podobě. Prostě jen na papír zaznamenal vzpomínky v momentě, kdy se mu v hlavě vykreslily. A v syrové podobě tak, aby neztratily nic ze své pravdivosti. Metafora vykoukne snad jen v písni "Island". Stejně vulkanické jako ostrov Jan Mayen, co zprostředkoval skupině výsledně pražského původu jméno.

Když po magických devíti minutách a devíti vteřinách recenzenty opěvovaného vzdušného, nevtíravého a tedy žádoucího popu nastoupí Vydrova skutečně teskná elegie a ústřední téma neukotvenosti (existenciální? Vztahové?) vyhrotí grungeové kytarové sólo, vyklene se tvorba M A Y E N do čtvrtého rozměru, do hloubky, na maximum. Po debutovém EP "Wonder Years", na němž panovaly zvukově spíš jen posmutnělé hymny všedního dne, by kurz na Vydrovo významnější pronikání pod povrch v další tvůrčí éře mnoho nadějí nevykazoval. Občasné propadnutí temnějším náladám na "Elegy" ale umožnilo ten dva roky nevyměněný letní vzduch pročistit. A když zaprší vícekrát, je to jen ku prospěchu.

Ono popové lelkování v režii staccatových kytar a krotkého písničkářství z prvních třech písní se po "Island" totiž navrátí jen na okamžik - s "Hometown". Zrovna ta nejvýstižněji přibližuje Lukášovu charakteristickou skladatelskou poetiku. "Hlavou se mi honí spousta věcí / nejde se jich zbavit / chci vidět mého bratra a moji mámu / nastoupil jsem do vlaku směr mé rodné město," popisuje své pocity tou nejpřirozenější cestou, co je v současném textařském řemeslu vzácností. A znovu upomíná na Proustův proud vědomí - i když v případě hudebního textu je určitá míra stylizace nevyhnutelná. Stejně jako zpěvákova zranitelnost. Ta je takřka hmatatelná už jen z jeho textů: "Narodil jsem se pro tebe příliš brzy / musel jsem čekat příliš dlouho ve stínech smutku / a pak jsi mi změnila život / vzkřísila mé srdce / jsem připraven na nový život / s tebou..."

Křehkou sbírku, jako je "Elegy", vlastní každý - ať už na papíře v podobě diáře, tak vrásek na tváři. Ne každý se ale bez masky přizná ke strachu z přítele, co zabil ("Teen Crimes"). Nebo k pocitům samoty. A také mu nestojí za zády Igor Bruso z Deaths, jedné z nejlepších tuzemských kapel. Už pro to všechno by měli hudební nadšenci M A Y E N následovat.