Detaily a náhody daly znovu dohromady slavný tým výborných muzikantů v čele s charismatickým šílencem Mikem Pattonem. Kdyby se jeden ze členů skupiny neženil, bůh ví, jak by to s Faith No More dopadlo. Jenže svatba byla a na ní se poprvé od svého rozpadu sešli téměř všichni členové kapely. Slovo dalo slovo, úsměvy vystřídalo objímaní a nakonec si plácli. Od té doby mají fanoušci po celé planetě možnost znovu okusit devadesátkový feeling legendárních koncertů amerických veteránů.

Asi většina z nich si v duchu přála, aby přehrávání starých fláků formace obohatila o nějaký ten nový song. Sice jsme si museli znovu pár let počkat, ale rok 2015 nabízí zbrusu nový počin Pattonovy party. "Sol Invictus" hraje z přehrávače jen necelých čtyřicet minut, ale zřejmě právě proto má ohromný spád a náboj. Deset skladeb neposkytlo místo nepotřebnému materiálu a pánové přesvědčili, že si i nyní dokážou zachovat potřebný nadhled.

Faith No More se na novince, stejně jako na předchozím "Album Of The Year", drží ostrých kytar, ale prostor dostaly i chvílemi až dominující klávesy Roddyho Bottuma, což není vůbec na škodu. Mike Patton se podobně jako ve vlastních projektech nedrží pěvecky zkrátka a svůj hlasový fond ždímá do poslední kapky. Ač kapela zatvrzele označuje comebackovou nahrávku za dílo všech členů souboru, právě frontmanův rukopis je na "Sol Invictus" snad ze všech řadovek nejvíce patrný. Písně jako "Superhero", "Separation Anxiety" či "Rise Of The Fall" totiž notně připomínají Mr. Bungle, Fantomas či Peeping Tom.

Na klasicky znějící faithnomoreovské hity se však také dostane. Nejvíce zaujme úderná syrová "Motherfucker", která asi koncertní setlist jen tak neopustí. O poznání klidnější jsou příjemně plynoucí hitovka "Sunny Side Up" či poloakustická závěrečná "From The Dead", která zaujme neotřelým retro popovým nádechem.

Na novou desku se čekalo opravdu dlouho. Ve výsledku to je ale dobře. Proč vydávat něco, čemu by ani muzikanti sami nevěřili? Takhle budeme moci na hradeckém Rock for People 5. června ochutnávat čerstvou porci originální a nemaistreamové muziky, o nic slabší než té, kterou Faith No More bavili v devadesátých letech. I dnes znějí současně a bez známek nostalgie. Navíc se v plné nahotě ukazuje, jak důležitá je všestrannost a tvůrčí nekonvenčnost Mikea Pattona, který svým charismatem umí strhnout v téměř padesáti letech i současné omlazené publikum.