Jako support čtvrté dodo zastávky v Česku se představilo domácí čerstvé zboží Dalekko, jehož tvrdé jádro tvoří, stejně jako v případě The Dodos, dvojice muzikantů, a to Sajny (kytara, zpěv) a Džian Baban (inženýr zvuku). Na rozdíl od zámořských kolegů se však stabilně obklopuje trojicí spoluhráčů a podle toho, jak jim to šlape, byste rozhodně nepoznali, kdo je stálým členem a na koho připadá post hosta.

Dalekko se na tuzemské scéně teprve etablují. Vloni se uvedli eponymním EPčkem a nedávno vydali dlouhohrající debut "Neběžel jsem tudy?", který nyní vyvenčují na prvních koncertech. V Rock Café dali najevo, čím si během své krátké historie vysloužili tak dobrou reputaci. Inteligentní pop decentně proložený elektronikou s charismatickým zpěvem, to je něco, čemu se mladé české kapely spíše vyhýbají, a proto je každou partu, která si troufne na tuto cestu, třeba vítat s velkým povděkem. Dalekko navíc od počátku vsadili na rodný jazyk, z něhož vytváří kouzelně poetické texty. Nazvučení sálu naštěstí umožnilo porozumění každému slovu, a tak bylo poprvé za dlouhou dobu možné říct, že publikum na koncertě naslouchalo po všech stránkách.

To samé platilo i během výstupu dvojice ve složení Meric Log (kytara zpěv) a Logan Kroeber (bicí). Za The Dodos naopak hovořily především jejich mistrně ovládané nástroje. Tihle dva pánové se tak dlouho hledali, až se našli a společně narazili na zlatou žílu inspirace, která nepřestává nosit své plody i po vydání pátého studiového alba "Individ" z letošního roku. Tandem ze San Francisca se na něm vydal výrazněji než kdy jindy po stopách svého zatím nejzásadnějšího počinu "Visiter" z roku 2008 a prodat jeho potenciál dokáže s podmanivou silou i v takto minimálním počtu.

Tajemství úspěchu The Dodos tkví v nekonvenčním instrumentálním pojetí, přičemž na místech, kde nahrávka působí sice technicky brilantně, ale nepatrně chladně, se naživo stala fascinujícím zážitkem. Meric Long se představil jako král krabiček a loopování, který zatímco si prozpěvoval křehké melodie a nápěvy, důmyslně na sebe pokládal jednu vrstvu za druhou, a tím zajistil nepřetržitý proud energie z pódia. Líbezné vokály přitažlivě kontrastovaly s částečným zkreslením nejspodnějších kytarových základů a syrovým zacházením s akustickou kytarou, kterou Long podrobil solidní zatěžkávací zkoušce průběžně ji střídal s elektrickou.

Bicí Logana Kroebera dávkovaly jednotlivé majstrštyky rozsekané na velkorysý počet zvratů a překvapení ("The Tide"), jindy vytvářely nepřetržité pulsující napětí ("Pattern/Shadow") nebo nepředvídatelnou dynamikou do všech stran vystřelovaly neposedné nohy a ruce fanoušků ("Competition"). Tančilo se prakticky neustále a to je na koncertě lo-fi popového charakteru co říct! Přetěžké je vybrat vrchol setlistu, který vyváženě zastupoval průřez celé tvorby The Dodos. Vypíchnout je však určitě na místě uspěchanou pecku "Black Night" s návykovým pokřikem "you want it all, right through it", která automaticky navozovala pocit čistokrevného štěstí, podobně jako hity "Confindence" nebo "Competition". Při vzpomínce na ně se úsměv vrací do tváře a The Dodos zase zpátky do sluchátek, alespoň do té doby, než nás poctí další návštěvou. Při jejich produktivitě to bude snad brzy...