Zásadní otázka zní: Jsou umělci nahraditelní? Když Queen v roce 1997 opustil baskytarista John Deacon, mrzelo to, vzhledem k tehdejším okolnostem, asi už jen skalní posluchače. Dnes na jeho místě naleznete Neila Fairclougha a rozdíl při koncertě poznají skutečně jen ti nejvěrnější. Co si ale počnete, pokud vaše kapela tragicky přijde o zpěváka? První možností je uctivé velebení jeho památky a hledání jiné práce. Vaši dřívější fanoušci si zvyknou chodit na revivaly čtvrté cenové a jediný nespokojený člověk budete vy sám. Pokud ve vás ale stále žhne touha po muzice a křičící dav vám je drogou, nejspíš nezbude než to prostě zkusit s někým jiným. Plné koncertní sály vás možná naplní víc než teplé domácí papuče, vedlejším produktem toho všeho je ale poslouchání věčného brblání rozumbradů, že ten či onen zpěvák byl v danou chvíli lepší nebo horší. Kytarista Brian May a bubeník Roger Taylor se rozhodli pro druhou variantu a po krátkém angažmá s Paulem Rodgersem hodili lano stříbrnému finalistovi americké obdoby SuperStar, Adamu Lambertovi.

Scéna, které kromě dvou bočních obrazovek, visutých schodišť a výběžku do publika dominovalo mohutné písmeno Q s gigantickou obrazovkou uprostřed, byla skutečně obrovská. A když se na ní po dvacetiminutovém intru konečně objevilo všech šest muzikantů (kromě ústředního tria doprovází kapelu i basák Neil Farlough, klávesista Spike Edney a perkusionista Rufus Tiger Taylor), spustil se vyprodanou arénou nadšený ryk. S úvodními tóny odpíchlé "One Vision" se však radost měnila v rozpaky, neboť zvuk byl natolik nevyvážený, že rozpoznat jednotlivé stopy nebylo úplně snadné. Než se situace zlepšila (přibližně kolem šesté "In The Lap Of The Gods... Revisited"), upínaly se oči i uši všech přítomných na novou tvář v sestavě.

Nutno říct, že Adam Lambert skutečně není sympaťákem na první pohled. Osobitost sice zpěvákovi hitů "Whataya Want From Me" a "If I Had You" nechybí, osobností však není. A není to jen proto, že jej chtě nechtě srovnáváte s ikonickým Freddiem. Jeho živé vystupování bylo plné afektu, přehnané teatrálnosti a přehrávání póz jak od Mercuryho, tak dokonce i od Jacksona nebo Presleyho. Určitou míru herectví samozřejmě prokazoval i Farrokh Bulsara, jak zní nebožtíkovo původní jméno, v Lambertově případě je ale všechno to pomrkávání a pitvoření přehnané a poměrně iritující, byť jej možná on sám chápe jako vtip. Alespoň to tedy naznačoval po "Killer Queen", kde jeho herecké etudy na gauči začaly silně připomínat muzikálové zpěváky.

Na druhou stranu je ale třeba uznat, že zprávy o jeho vokálních schopnostech nelhaly. Jeho pěvecký rozsah je jedním slovem fenomenální, a když se pustil do "I Want To Break Free" nebo "Somebody To Love", rozdílů od originálů bylo minimum. Lambertův přednes byl i v náročných pasážích krásně čistý a podaný s lehkostí. A ač to Mercuryho příznivci uslyší neradi, až na několik drobností je skutečně možné přemýšlet o tom, že přinejmenším po pěvecké stránce je s ním nováček srovnatelný. Pokud May s Taylorem hledali především dobrý hlas, pak svůj úkol splnili.

Původní členové legendární formace však ani zdaleka nezůstávali v pozadí. Jakmile se Brian May přesunul na molo ve středu publika a po české zdravici jen s akustickou kytarou spustil baladu "Love Of My Life", postaral se o první momenty úžasu. Čiré muzikanství, suchý britský humor a uvěřitelná lidskost byly po pompézním začátku příjemnými sbližovacími prvky, což ostatně potvrdilo i následující selfie s osmnáctitisícovou halou, které May ironicky okomentoval jako "fakt důležitou věc" a se smíchem dodal, že odpříště už začne i tweetovat.

Co do pozornosti pozadu nezůstával ani vousatý Roger Taylor, který si poměrně průměrně odzpíval "These Are The Days Of Our Lives", "A Kind Of Magic" a "Under Pressure", v níž už jej doplnil i do té doby v zákulisí odpočívající Lambert. Co však trochu vázlo, byla jeho hra na bicí, protože ať už sehrál nudný souboj se svým synem nebo měl jen sám odbubnovat své party, bylo znát, že rychlejší a důraznější údery už nejsou jeho doménou, a tak je rád přenechával mladšímu Rufusovi.

Po dvou nádherných číslech v režii Adama Lamberta (vokální vrchol večera "Save Me" a neméně silné "Who Wants To Live Forever") se na scénu vrátil Brian May a opět potvrdil, že pokud by se z tria muzikantů měl vybrat dominantní člen, zvítězil by právě on. Do hypnoticky působivého, byť možná zbytečně dlouhého kytarového čísla s modrou salvou paprsků zakomponoval smutnou instrumentálku "Last Horizon", což mu zklidnilo obecenstvo před velkým finále. A jakmile se na pódium vrátila i zbylá sestava, mohlo se k celkem dobré atmosféře v obecenstvu řádně přikládat. Největší špalek se jmenoval "Radio Gaga" a jeho návykový stadionový refrén udělal z hudebního publika fanoušky, kteří tleskají stejně jako na fotbale. Pak už následovaly nezapomenutelné kousky jako ve vaně napsané "Crazy Little Thing Called Love", "Bohemian Rhapsody" a přídavek v podobě legendární halekačky "We Will Rock You" a závěrečné, zlatými konfetami doprovázené "We Are The Champions".

Queen v Praze dokázali, že nahrazování zpěváků je sice obtížné, ale pokud si to situace žádá, dá se k němu postavit se ctí. Nikdy to sice nebude bez výhrad a skalní fanoušci už od včerejška určitě řeší, zda jim víc vadila Lambertova mizerná dikce při "We Will Rock You", zbytečně expresivní projev při "We Are The Champions" či "Bohemian Rhapsody", v níž zakomponování původní části skladby ve formě playbacku působilo jako malý podvod, ale není pochyb o tom, že převažující masa lidí odcházela z O2 areny oprávněně spokojená. I po všech těch letech a přes všechny výtky se totiž Queenům na koncertech daří udržovat pocit, že jste byli součástí něčeho výjimečného.