Zvykli jsme si, že nám domácí promotéři vozí jednu hudební lahůdku za druhou. Doslova nám je servírují až pod nos. Stačí jen natáhnout ruku a vzít si, na co zrovna máme chuť. Jenže nestačí jenom si koupit lístek, jít do klubu, postavit se pod pódium a strnule čekat, co se bude dít. Někdy to ale tak dopadá. Bohužel podobné pocity mě provázely během vystoupení tří kapel v páteční večer v pražském Rock Café.

Show zahájila domácí trojice Worldhood, aby vzápětí odhalila slabiny žánru pop-punk. Jde o to, že kapel věnujících se tomuto žánru jsou nekonečné zástupy. Přijít byť s minimální dávkou osobitosti a neotřelosti není jednoduchá věc. Bohužel Worldhood patří mezi šedou většinu. A to přesto, že jde o muzikanty hrající již řadu let.

Hravý, zábavný a zatraceně našlápnutý hardcore, tedy přesněji jeho melodičtější odnož předvedli Smile And Burn. Z debat na baru po skončení koncertu jasně vyplynulo, že právě tihle Němci byli pro mnohé headlinery večera. Svižné kousky muzikanti prokládali vtipnými hláškami. V tomhle směru si to nejvíc užívali zpěvák s kytaristou. V jedné pauze mezi skladbami oznámili, že nemají kde spát a jestli by je někdo náhodou neubytoval. Vcelku osobitý způsob jak se seznámit. Část setlistu byla poskládána z ukázek z aktuálního a podařeného alba "Action Action, i když zahájení obstarala starší "Thank You Ben". Nechyběla houpavá věc Apoloiges And Alibis" či hitovka "Expectations" v úplném závěru. Po téhle show budiž pořekadla o studených Němcích jednou pro vždy zapomenuty. Jestli byl ten večer někdo studený, bylo to pivo a české publikum.

Smíchejte melodický hardcore se speed metalem a máte hrubou představu o tom, co hrají Atlas Losing Grip ze Švédska. Spíš metalovou než hardcorovou vizáž podtrhovalo kytaristovo triko s potiskem Whitesnake a zpěvákův knír jako vystřižený z osmdesátkového porna. Chyběly snad jen tapety. Pravdou je, že některé pózy muzikantů vyvolávaly úsměvy na tvářích, ovšem hudebně nebylo co vytknout. Říká se, že zpěvák je ksicht kapely. Vyměňte v ní vokalistu a máte úplně jinou formaci. V případě Atlas Losing Grip to ale neplatí doslova. Naopak se dá mluvit o změně k lepšímu, což ostatně dokládá i zbrusu nové album, v rámci jehož propagace skupina přijela.

Páteční večer nabídl nadžánrový pohled na současnou tvrdou kytarovou hudbu. Bohužel ti, kteří by to měli ocenit nejvíce, selhali. Kdoví, zda za to mohla únava po náročném týdnu či obyčejná lenost. Když pomineme několik výjimek, publikum se ani nehnulo. Ohromnou porci energie, kterou do něj trojice kapel napumpovala, nevrátilo zpátky, ale naopak si ji hamounsky nechalo pro sebe. Škoda.