Koncert dvou protikladů, které se přesto přitahují. Korben Dallas, relativně mladá slovenská kapela (funguje od roku 2010), v čele s Jurajem Benetinem, povoláním architechtem, v kombinaci se Zrním, kladenským art-brutem s charismatickým Janem Ungerem vpředu, který se pro hudbu evidentně narodil. Obě formace společně objely už obě republiky, mají se rády a divácky jsou kompatibilní. Přesto každá kapela resonuje s úplně jinou energetickou vlnou tam uvnitř. Pojďme se vrátit do beznadějně vyprodané pražské MeetFactory, kde se obě dostaly až na dřeň svého poslání.

Benetinův obor nám vlastně dobře poslouží k pojmenování toho rozdílu, který je dobře cítit, jen je obtížně vyjadřitelný. Korben Dallas jsou na straně corbussierovsky střídmého, přísného, čistého a racionálního - v obsahu i formě, Zrní má nejblíže k hundertwasserovsky líbivému, efektnímu na první pohled, přesto nemainstreamovému. Není to dobro versus zlo, pravda proti nepravdě, jen zatraceně velké protiklady, které ve svých obnažených polohách hnízdí v odlišných čakrách. Jistě ne náhodou se smíšené publikum Korbenů před začátkem vystoupení Zrní proměnilo v dominantně dívčí. Nechme stranou, jestli to tak skupiny chtějí, obě jsou dost sebevědomé na to, aby řešily, pro koho by měly hrát.

Výraz Korben Dallas je více než naléhavý a vychází striktně zevnitř. Třebaže je to kapela téměř statická, síla, jaká vychází z Benetinova hrdla, je uzemňující a z pódia odchází vyčerpaný a propocený. Až mrazivá je čistota jejich vesmíru, ve kterém souzní čisté a maximálně pročištěné aranže s texty plnými znepokojení, nejistot, pochybností a často zmaru ("Predo mnou tma a za mnou nič / od rána bežím, neviem odbočiť / opäť tie isté chyby, ten istý deň..."). Ano, evokuje to zážitky s Dežem Ursinym nebo dnes v tomto žánru rozháraném uvnitř a klidném navenek s úspěšným následovatelem Andrejem Šebanem. Nesrozumitelné? Nevadí. Varování o nesnadnosti popisu padlo již na začátku. Zjednodušeně tomu říkejme pop. Dobrý pop. S energicky rockovým základem. Tohle Slováci umí. Pak třeba ještě Pearl Jam, ale to už se necháme unášet příliš.

Stejně tak intenzivně, jak vycházejí Korben Dallas zevnitř, jsou Zrní kapelou prezentující se navenek. Ještě nezatracovat autora těchto řádků. Pokusí se vysvětlit. Ale byl by rád, kdyby ten kontrast vnitřního a vnějšího nezapadl. Zrní míří ven, dolů pod pódium. Hodilo by se použít spíš jeviště. Projev mají více divadelní než koncertní. A nemusíme hovořit hned o teatrálnosti, ta je vidět pomálu. Používají rekvizity, slova (mimochodem bosý) Jan Unger vyjadřuje současně mimicky (pamatujete na film "Mňága - Happy End"? Na ten si při pohledu na práci se znakovou řečí Ungerových rukou nelze nevzpomenout), na pódiu je kapela v průběhu celého koncertu v pohybu, přemisťuje se tak rychle, jak jen molekuly zvukových vln dovolují, doslova vlaje. Vlaje a klouže, často po povrchu, vnitřních věcí se dotýkají jen letmo a letí zas dál, zato si dávají velkou práci s vrstvením metafor a vizuálních výjevů. Ta kreativita jedoucí na plné obrátky, zhusta podpořená tanečními až halucinogenními aranžemi, je každopádně přesvědčivá. Krev, pot a slzy se nekonají, obrázky i obrazy (a není řeč jen o plátnu, na které se paralelně za nimi promítá) působivé na koukání, ideální k tanci.

Je to až propadnutí všem odstínům harmonie a živlů, které jen příroda nabízí, versus racionální popis úskalí a slepých cest, ve kterých bloudí člověk ukotvený v civilizaci. Takže zatímco Zrní utíkají do lesa, na moře či na jiné planety, Korben Dallas (ne, teď není řeč o postavě Bruce Willise v "Pátém elementu") sděluje, že "všetko zlé je za sklom". U Zrní na žhavé uhlíky prší, Benetin konstatuje, že dnes už si do dříve rozpálené pece přikládá každý sám. Oběma kapelám nezbývá než popřát, aby jejich tahouni zůstali na Pekných cestách, resp. dále Následovali kojoty, každému podle jejich gusta. A je vlastně dobře, že jsou si obě skupiny tak jisté v kramflecích svého žánru. Díky tomu kontrastu si člověk o poznání lépe uvědomí, co mu na jednom nebo druhém tak imponuje nebo překáží. "Krajnica, tá ma nepustí / len ona vie, kde sú hranice mojich možností."