Warm-up předznamenávající druhý ročník festivalu Spectaculare, jedné z mála vícedenních událostí zimní klubové sezóny, která se soustředí mimo jiné i na okrajové, progresivní záležitosti elektronické scény, proběhl jakoby v utajení. Cestu do Paláce Akropolis, který už v minulém vydání akce patřil mezi její úhlavní dějiště, si našlo pramálo posluchačů. Těžko z hubené účasti vinit nedostatek atraktivity line-upu. Tuzemský projekt Petra Adamce s názvem Subject Lost již patří mezi osvědčené stálice a zahraniční host East India Youth, pod jehož hlavičkou se skrývá mimořádně kreativní mladík William Doyle, by býval mohl při troše intenzivnějšího proma bohatě zaplnit Akráč totožnou cílovou skupinou, která v lednu šílela z příjezdu Jona Hopkinse, rvala se o lístky na festival Electronic Beats nebo dává šanci nastupujícím hvězdám, pravidelně se objevujícím třeba v MeetFactory. Koncertu se však dostalo pouze slabé mediální podpory, což se neobešlo bez důsledků. Prořídlé publikum drželo pohromadě díky pár desítkám nadšenců a ten zbytek, který nedorazil, přišel o jeden z nejpoutavějších zážitků podzimu.

První z účinkujících, zástupce domácí scény Subject Lost, se rozhodně neobjevil mezi festivalovými jmény náhodou. Díky inspiraci oblíbeným organickým zvukem, vonícím čistotou a navozujícím pocit z otevřeného prostoru na dosah ruky, a schématu elektronické show, kterou Petr Adamec doplnil živými nástroji (klávesy, kytara), získalo vystoupení předskokana hodně bodů nahoru. Nechyběla mu ani doprovodná, abstraktně minimalistická videoprojekce a zkrátka nic, co vídáme u zahraničních, zvukově spřízněných hvězd, jakou je například již zmíněný headliner předchozího ročníku festivalu Spectaculare Jon Hopkins. Přesto k jejich formát Subject Lost zbývá ještě kus cesty. Předkládaný setlist působil opojně a vyrovnaně. Co by ho povyšovalo na strhující, jsou výraznější obměny nálad, tempa a větší dramatičnost. Ty však nepřišly... Ale kdo ví, třeba si Petr Adamec dodá odvahy a časem se jich dočkáme. Na roli tahouna večera nicméně v tuhle chvíli Subject Lost hraje až příliš klidnou muziku a role uvaděče mu sedne daleko lépe.

Mladík William Doyle z britského Bournemouthu se v porovnání se svým předskokanem pohyboval na zcela opačné vlně energie. Během svého setu vystřídal bezpočet poloh, všem jim však byla společná ohromná síla. Ta na sebe brala pojednou tvář zádušní mše, plné andělských vokálů a doprovodného chorálu, jindy převážně kytarového čísla, složeného z pochytaných baskytarových motivů, a konečně čistě elektronické exhibice. Průběh vystoupení se držel veskrze nastíněné choreografie. Začalo se relativně zlehka a zpěvně, zařazení strun zafungovalo jako účinné sevření, zatímco finální party vyústění vyrvalo nashromážděné pnutí z těla ven a vystřelilo jej do všech stran.

Když člověk pozoroval, s jakým přehledem Doyle dosahuje překvapivě pestrých a hlasitých výsledků, a to vše pouze vlastními silami, jeho rozhodnutí opustit své kapelní kořeny a vydat se na sólovou dráhu najednou dostávalo jasnější kontury. Toho kluka by v kapele byla škoda. Doylovi se musí nechat, že nápady mu rozhodně nechybí a ví, jak zaujmout. Ne že by vyloženě přicházel s něčím novým, ale všechno si dělá tak nějak po svém. Díky tomu působí jeho tvorba velmi svébytně a svěže. Všimla si toho i odborná veřejnost a umístila East India Youth mezi nominované na letošní cenu Mercury Prize (tu nakonec získali hiphopeři Young Fathers, kteří nedávno zavítali do pražského klubu Roxy).

Velkou výhodou Williama Doyla je charismatický, snadno rozpoznatelný hlas, se kterým pracuje poměrně neotřele. Britský objev nesklouzává k r'n'b vlivům, jak tomu často bývá u jiných, a nesnaží se ani jinak zpopularizovat. Vystačí si s jednoduchými nápěvy a soustředí se na navození atmosféry. Vokální složka se v repertoáru East India Youth vyskytuje spíše úsporně, ale o to více vynikne v moment, kdy se jí dostane prostoru. Přesvědčit se o tom mělo možnost i publikum Akropole například zařazením majestátního, komorněji laděného songu "Looking For Someone".

Svérázný je i způsob, jakým Doyle oživuje svoje tracky používáním baskytary. Namísto obvyklého podpoření rytmiky a celkového odpichu show pomocí ní vytváří dramatické plochy a zvukové koláže. Naživo tento postup nejlépe demonstrovala skladba "Total Strife Forever I", kterou na jednu stranu téměř bolí poslouchat, zároveň se jí ale nemůžete nabažit. V psychedelické, lehce kakofonické poloze se Doyle rád vyžívá, ale fanoušky s ní nepřehlcuje. Náročnější momenty kompenzuje návykovou digitální zábavou. Tu zastoupila na prvním místě klubová pecka "Hinterland". Jedná se o důmyslnou časovanou bombu. Nenápadně graduje od úvodních tónů a v moment, kdy se zdánlivě nachází na svém vrcholu, připojí se další gejzír energie, který dodává nataženému závěru euforický rozměr.

Návštěva East India Youth byla nečekaným překvapením. Pokud William Doyle vytrvá ve svém dosavadním počínání, je jisté, že o něm ještě hodně uslyšíme. Jeho debut "Total Strige Forever" je příslibem, že nastupující mladá generace má plnou způsobilost nabourat pomyslný monopol elektronické scény, který v rukou drží velikáni jako Moderat nebo Jon Hopkins, a udávat její tempo a styl.