Ani se to nezdá, ale už je to osm let, co vtrhl na tuzemskou scénu fenomén, jenž se z rádia ptal "Měls mě vůbec rád?". A ruku na srdce: kolik lidí věřilo, že se tehdy třináctiletá dívenka nestane jen krátkodobou senzací, ale pevně zakotví na české scéně? Ona nejen přežila, ale svou pílí se vypracovala do první ligy českého popu. A také toho polského. Přesto se však z Ewy Farne stala hlavně singlová zpěvačka, která dokáže vyprodukovat hit a osvěžit tuzemské rádiové playlisty, ale naplnit silným materiálem celou desku se jí nedaří. A nic na tom nemění ani novinka "Leporelo".

Škoda. Kdy jindy totiž měla třinecká rodačka naplno rozvinout svůj potenciál, jenž v sobě nepochybně má, než v případě desky, která je jejím prvním česky zpívaným studiovým počinem po dosažení plnoletosti? Která vychází po pěti letech od minulé "Virtuální" a její vznik je oproti minulosti, kdy často sahala do zahraničních databází, popisován jako čistá muzikantská práce odvedená spolu s kapelou? Nahrávka, už loni uvedená na polský trh pod názvem "(W)inna?", však až na pár světlých výjimek zní tuctově. Díky textům věnovaným Ewině matce, manažerovi nebo sestře je možná osobní, ale ne osobitá.

Farna se nebojí pracovat s prvky různých žánrů, což dokazuje titulní hit "Leporelo" s doteky funky, a stále zvládne vyplodit skvělé jednotlivosti, jako se to podařilo v patrně nejsilnější písni alba, energické smršti "Oblíbená věc", většina materiálu se však drží v mantinelech nejbezpečnějšího a nejohranějšího pop-rocku či uspává neutrálními baladami. Ty přitom v minulosti pětinásobné bronzové slavici docela šly. Další "La La Laj" či "Ty jsi král" se však z aktuální desky nezrodí: cajdáky na "Leporelu" splývají dohromady, jsou průměrně zprodukované a chcíplé. Bez života. Ať se snažíte sebevíc, písničky typu "Promilte mi", "Náhle" nebo "Mámě" kolem uší spíš jen prošumí a rychle je zase zapomenete.

Když se zrychlí tempo, čeká na posluchače pro změnu "Kdo se mnou tančí", která dá svým výkřikem na začátku vzpomenout na účelové exhibice Lucie Bílé, a při poslechu bezhlavého devadesátkového řezání do kytar přemýšlíte, zda se vlastně za těch pět let Ewa někam posunula. Originálním rukopisem nedisponuje ani "Bez titulků", ta však, když už nic jiného, alespoň baví a nechybí jí hitové předpoklady. Farnoušci tak budou v podstatě spokojeni. Ti, co už léta doufají, že Ewa předvede kromě několika dobrých písniček i něco navíc, však mohou jen lamentovat, že "Leporelo" zůstane další promarněnou šancí.

Rozpačité dojmy navíc podtrhuje slabé finále. Legrácce "Lešek", věnované jejímu manažerovi Leškovi Wronkovi a narážející na principy dnešní pop music, sice nelze upřít nápad a vybočení mimo bezpečnou zónu, provedení však působí trochu jako béčkový humor. Poslední (jedinou) anglicky zpívanou "Tu Bi Kontiniut" pak můžeme nazvat čistou vatou uměle natahující stopáž.

Ewa Farna má na víc, než na "Leporelu" předvádí. Třeba nám to ukáže příště. Potenciál přijít s vlastní tváří a vyvarovat se sázkám na jistotu v sobě stále má. Ač se samozřejmě na mysl vkrádá námitka, že těchto příště už od dob jejích třináctin pár bylo.